A proč jsem ze Žebráku vypovězen? Půjčil jsem paní Elišce oba poslední archy mé knihy, a ona druhý den mi je nesla, ale cestou je ztratila... člověk, který je našel, donesl je mým a Eliščiným úhlavním nepřátelům: na faru a továrníku Wiesenbergerovi... Strašná katastrofa: Jakub Deml kněz konečně jest usvědčen ze svůdnictví, z cizoložství - a Bůh ví, z čeho ještě: neboť toto vše našli žebráčtí kritikové v oněch dvou natištěných arších mé knihy „Pro budoucí poutníky a poutnice" (a já to přece chystal pro VEŘEJNOST!): depeše, telegramy a automobily lítají teď na vsje strany... Eliška odjela z domu, doufajíc, ze její bratr, Otto Zachar, sládek a LITERÁT na Kladně, bude míti pro ni porozumění a zastane se jí... Ale ten, jsa podveden a naveden p. Wiesenbergerem, vrhl se na ni tak surově, že paní Eliška přiletěla za mnou v noci do hotelu (já byl v JINÉM hotelu), chtějíc si vzíti život... Rozhodla se odjeti KAMKOLI do světa, upadala v mdloby, nemohl jsem ji opustit: byli jsme v Čáslavi, v Jihlavě - ale nemohu Vám to vypsati...

     V přednášce o Otokaru Březinovi kritizuje nedostatky v republice i presidenta, krajským soudem je žalován pro urážku republiky a národa. O prvním přelíčení před krajským soudem přinesly zprávu Lidové listy dne 22. listopadu 1930:

JAKUB DEML DOVOLÁVÁ SE SVOBODOMYSLNOSTI PRESIDENTA MASARYKA.
Proces básníka Demla před krajským soudem v Jihlavě pro citaci Březinových názorů.

     Jakub Deml před soudem? Ano, dnes objevil se spisovatel a kněz. dp. Deml, známý intimní přítel Otakara Březiny, samotář tasovský, v zasedací síni jihlavského krajského soudu před tříčlenným senátem vrch. soud. rady Stiebingera, s. r. Pellara a s. r. Kousala, žalován státním zastupitelstvím v Jihlavě, representovaným v tomto případě drem Znojemským, podle § 11. 1,2, zák. na ochranu republiky. Jak k tomu došlo?
     Brzy po smrti Březinově, kterého Deml tolik oplakával, protože v něm ztratil nejlepšího přítele, uspořádalo Akademické SSS ve Velkém Meziříčí pietní večer k uctění památky zesnulého genia a barda tajemných dálek. Jako mluvčí opravdu povolaný byl pozván P. Jakub Deml, který svolil a tak 30. května 1929 přednášel v sále „Jednoty sv. Josefa" před četným shromážděním o Březinovi. Jeho přednáška nebyla taková, jako bývají jiné na toto théma. Mluvil tu dobrý znalec duše a díla Březinova a ve své řeči věnoval valnou část citaci názorů Březinových na soudobé proudy literární, politické, zvl. socialism, komunism, židovskou otázku, též charakteristikám Březinovým o dílech i osobnostech ještě dnes žijících, mimo jiné i o presidentu Masarykovi jako filosofu a profesoru. Celé shromáždění v počtu asi 300, převážnou většinou inteligence, se zástupci státních úřadů naslouchalo předčítaným citátům názorů Březinových, o nichž předem spisovatel Deml prohlásil, že je to něco, co jiný posluchačstvu říci nemůže, chtěje tím naznačiti své 33 leté styky se zesnulým. Během přednášky se neozval nikdo, aby snad v něčem viděl urážku státu a jeho hlavy. Na schůzi však přišlo několik pokrokových profesorů, učitelů a studentů, a z nich učitel Miloš Nový si dělal během přednášky poznámky, které pak dal kand. prof. Bohumilu Ptáčkovi, aby na základě nich napsal referát do pokrokového listu „Rozvoj Velkomeziříčska“. a tak se v čísle ze dne 8. června 1929 objevil referát o přednášce, nadepsaný: „O. Březina, demagogie a J. Deml.“ v něm mimo jiné octla se citace výroků Demlových ve versi, jak si to zapsal B. Ptáček (ve svém protokolu uvádí, že až po schůzi, protože bylo v sále tma), aniž by to bylo v tisku konfiskováno.

     Výroky tyto – opakujeme nekonfiskované – zněly:

     l. „Masarykova kniha Světová revoluce není dílo filosofa, je v ní tolik frází, kterých by člověk od Masaryka nečekal. Je to žurnalism. Knihu tu píše Masaryk tak, jako by byl už před 30 lety věděl a viděl, že právě roku 1914 vypukne válka. Jak je to směšné! Proroci minulosti. Ale je to nechutné, hrdopyšné a povážlivé neomylnictví. Masaryk v této knize dělá ze sebe vševědoucího a odvolává se na heslo: ,Hledejte nejprve království Božího!' Ale co je to? Masaryk je proti všem konfesím, ale je pro náboženství. To je pokrytecké licoměrnictví, a máme právo se zeptati: 'Co je tvé náboženství?' a můžeme nepochybovati, že jest jím nevěra. Proč stále útočí na katolickou církev? Z toho je vidět, že s ní není hotov v sobě a že má špatné svědomí."
     2. „Profesor Masaryk je jako kupecký učedník, který hází po svých zákaznících zboží(??) z různých šuplíků, o jejichž obsahu nemá ani ponětí."
     3. „Škola je největším nepřítelem národa. Učitelé jsou nástrojem profesorů a profesoři jsou nástroj Masarykův a realistů. Kdo toto vše na národu našem napáchal, nezodpoví to před Bohem. Co se teď proti katolické církvi podniká, je lživé, že se musím bát o svůj národ."
     Tyto tři výroky staly se podkladem žaloby podle § 11.1,2, zák. na ochranu republiky, kterou na Jakuba Demla podalo jihlavské státní zastupitelství. a dnes se o této věci jednalo.
     Obviněný P. Jakub Deml přišel ve svém krátkém kožíšku, trochu rozpačitý, až roztržitý, provázený svým obhájcem drem Svozilem z Mor. Budějovic. Po přečtení personálu a žaloby, počal výslech obžalovaného. Ten na dotaz prohlašuje, že se vinným necítí.

Výslech P. Jakuba Demla

     Přerušován otázkami předsedy líčí P. Deml, jak k přednášce došlo. Celou ji měl napsanou a Březinovy názory reprodukoval věrně, aniž by se s nimi snad ztotožňoval. Názory Březinovy citoval ze svých zápisků, které si dělal za čerstvé paměti hned po rozhovoru s Březinou. Protože to byla přednáška pro katolickou veřejnost, zmínil se Deml vedle vylíčení Březiny jako člověka a básníka též o jeho názorech na katolické náboženství, o němž Deml se zvěčnělým hovořil od r. 1925 až do jeho smrti. Březina říkával Demlovi, že církev katolická je jedinou dědičkou indoevropské kultury a že boj proti ní není bojem proti Římu, nýbrž proti vzdělanosti. Ona přednáška se konala měsíc po smrti Březinově a Deml chtěl svým krajanům podati obraz Březiny jako básníka a člověka co nejvěrnější, užívaje ve své řeči jeho výroků, jak si je zaznamenal, svého mínění nepřidávaje. Část této přednášky otiskl již v časopise „Na hlubinu“ a ve „Šlépějích."
     Co se týče inkriminovaných výroků, prohlašuje Deml, že prvý a třetí poněkud souhlasí s citátem, který při přednášce přečetl, za to druhý jeví se naprostým nepochopením smyslu přirovnání, učiněného Březinou. Ten se vyjádřil o Masarykově filosofii, ze je sestavena jako kupecký krám, ze z těch různých šuplíků může každý dostati i vzíti si, co chce, ale že to není organicky učleněno, není to systém, nýbrž mosaika. Přesné znění tohoto výroku Deml nezná, ale v tom smyslu, v jakém jej citovaly ony noviny a žaloba, nezní vůbec.

Deml tlumočníkem Březinova odkazu.

     Předseda: „Byl jste vyzván, abyste mluvil o jeho názorech veřejně?“
     Deml: „Onoho večera to byla jakási tryzna za O. Březinu. Řekl jsem tehdy to, co jsem považoval jako odkaz Březinův národu. Březina předpokládal, ze budu o něm psáti a říkával mně a prof. Jechovi z Mor. Budějovic, abychom na ty a ty věci nezapomněli. Březina mne inspiroval a vedl, dával mi rady a pokyny, v dopisech kritisoval mé knihy. Výroky, kterých jsem užil ve své přednášce, řekl mi příležitostně Březina ať u mne v Tasově nebo při mé návštěvě u něho doma a já si je vždy za čerstvé paměti zapisoval s datem, kdy se tak stalo.“

Demlova úcta k presidentu.

     Předseda: „Proč jste se však ve své přednášce zmiňoval o Masarykovi, byť jen jako profesoru?“
     Deml: „Řekl jsem již, že bylo nutno mluviti o katolické církvi a tím i o presidentovi. Zmínil jsem se také o něm z osobního důvodu, protože si Masaryka vážím a mám jej rád pro šlechetnost, kterou vůči mně projevil, ze ačkoliv se naše názory velice různí, pomohl mi velikým darem, abych mohl zaplatiti tiskárně dluhy. o mé úctě k Masarykovi jako presidentu svědčí jednak báseň ve sbírce ,Tepna‘ a dedikce spisů ,Slavík sv. Bonaventury‘, ,Hrad smrti‘ a svého dosud největšího díla o Felixi Jeneweinovi. Pomohl mi Masaryk, když mi bylo zle, proto jsem se chtěl jemu od- měniti jako svému dobrodinci - poctivostí a pravdou. Byla tu příležitost k byzantinismu, ale já se nedal zlákat a poctivě jsem reprodukoval názory Březinovy, ať byly pro Masaryka příznivé nebo nepříznivé. Přiznávám, že objektivně jsou žalované výrazy, pokud se shodují s těmi, které jsem přednášel, trochu ostré, ale obecenstvo velkomeziříčské je na mne zvyklé již z přednášek o Fügnerovi, legionářích a pod., zná můj temperament. Březina byl národní věštec jako Mickiewicz a Dostojevskij, a od věštců je nutno všechno bráti jinak než od lidí ostatních. Věštec mluví ze svých představ, z fantasie. Březina mluvil o všech spisovatelích, tedy i o Masarykovi. Jsem básník, mám rád realisty a nemiluji frází, proto jsem výroky Březinovy nebalil do forem zvláštních, nýbrž jsem věrně reprodukoval výroky zesnulého. Že tato reprodukce je věrná, zřejmo na př. že užito slova ,licoměrnost‘, kterého já ve svém díle nikdy neužíval a neužívám.“
     Předseda: „Věděl jste, že výroky, jimiž by mohlo být ublíženo na cti presidentu republiky, jsou trestány dle zákona na ochranu republiky, byť vás jeho neznalost neomlouvá?“
     Deml: „Nezabývám se zákoníky, ani v novinách nečtu jiných zpráv než kulturní povahy. Jsem však zavázán k Masarykovi vděčností, a proto jsem neměl v úmyslu ho snad urazit. Užil-li jsem citátu názorů Březinových o Masarykovi, řídil jsem se svobodomyslností Masarykovou, který své přesvědčení dával dříve i nyní na jevo bez ohledu, zda se to někomu líbí čili nic. Předpokládal jsem, že všichni posluchači smýšlí stejně, protože jsem byl přesvědčen, že s tím nesouhlasiti by mohli jenom pokrytci. Chtěl jsem vzbuditi v posluchačstvu představu, že k nim mluví sám Březina mými ústy. Knihu ,Světová revoluce‘ jsem sám nečetl, předčítal mi z ní výňatky sám Březina a provázel je komentářem, který jsem uvedl ve své přednášce.“
     Státní zástupce: „Můžete nám něčím zaručiti, že výroky, které jste jako Březinovy citoval, jsou věrně reprodukovány?“
     Deml: „Zaznamenával jsem si vždy výroky za čerstvé paměti.“
     Státní zástupce: „Kde však máme záruku, že to, co jste jako Březinovy názory citoval, jsou opravdu jeho názory?“
     Deml se poněkud touto jistě spisovateli nepříliš taktně položenou otázkou zarazil, ale pak se vzpřímuje a pevným jasným hlasem praví: „Tou zárukou je mé celoživotní dílo. Obsahuje-li něco lživého, pak nezasluhuji víry. Mluvil jsem však v něm pravdu, za kterou jsem musil mnohokrát trpět. Za Rakouska mně pro ni sráželi plat. Mne vede pravda a poctivost i při reprodukci výroků Březinových...“
     Obhájce dr. Svozil upozorňuje dp. Demla na výroky, které taktéž onoho večera citovány, v nichž Březinou je uznávána Masarykova šlechetnost. Březina prohlásil, že Masaryk je veliký člověk, jehož gesto, jakým podporuje i své protivníky, nebude zapomenuto ani za 500 let. Přesné znění výroku čteno pak v protokolu. Taktéž předčítány dedikace Demlových spisů Masarykovi.
     (...) Soud uložil Demlovi, aby do 14 dnů předložil celou přednášku soudu k nahlédnutí. Pak líčení odročeno. Celkem trvalo tři a čtvrt hodiny.

     Další líčení sice bylo zahájeno, ale mělo jen krátký průběh. Státní zástupce musel při něm předložit telegram presidenta republiky, že trestní řízení mocí ústavou mu danou zastavuje...