kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




Jan Opolsky JAN OPOLSKÝ (15. 7. 1875 – 20. 5. 1942)
   Narodil se v Nové Pace, kde pracoval v malířské dílně Kretschmerově, později byl zaměstnán jako textilní úředník. Od roku 1921 žil v Praze, kde také zemřel.
   Poprvé publikoval Jan Opolský roku 1896 v Čechových Květech, dále psal do Rozhledů, Moderní revue a zejména Lumíra; knižní básnickou prvotinu SVĚT SMUTNÝCH vydal roku 1899, prozaicky debutoval souborem KRESBY UHLEM (1907). Poslední jeho prací, vydanou posmrtně, jsou povídky HRANOLEM KŘIŠŤÁLU, roku 1936 naposled knižně publikoval své verše (ČTENÍ Z HVĚZD A OBELISKŮ). Kvantitativně jde o tvorbu poměrně bohatou: jedenáct drobných sbírek básní a sedmnáct útlých svazků povídkových.
   Opolského autorský typ vyrostl z ovzduší českého symbolismu s přídechem dekadentního vizionářského patosu, který u něho souvisí s českou tradicí barokní. Tak se jeví Opolský ve svých verších i prózách, které nejednou jsou spíš básněmi v próze než epickými povídkovými soubory, a takový je v celé tvorbě, která nedoznala větších proměn za celé své půlstoleté období.
   Opolský je autorem rejstříku značně úzkého, zato však skutečný básník rodem, a to jak bytostným zaujetím uměleckým, tak uvědomělým vztahem ke slovu.

Jan Opolský: výběr z básní.

Opolský J.: Představení v soumraku. 1. vyd. Praha, ODEON 1968
Výběr, uspořádání a předmluva Ivan Slavík.
Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín,
otráven v parku vzkvetlém
výdechem balsamín;
jak utýraný k skonu
tajemných četbou knih,
rozčilen výškou tónů
nesmírně vášnivých...
 
Hadí král (Zlatá Praha 1898; Svět smutných, 1899)
Nálada (Svět smutných, 1899)
Hněv (Moderní revue 1899; Klekání, 1900)
Nálada stará (Moderní revue 1899; Klekání, 1900)
Jezero (Moderní revue 1900; Klekání, 1900)
Můry  (Klekání, 1900)
Quijote (Klekání, 1900)
Uprchlík (Klekání, 1900)
Prales (Jedy a léky, 1901)
Žár (Moderní revue 1917; Dědictví, 1923)
Arktis (Lumír 1933; Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Fátum (Lumír 1934; Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Černé šaty (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Sníh (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)
Hluboko k ránu (Čtení z hvězd a obelisků, 1936)

Jan Opolský
F. X. Šalda o Janu Opolském


Hadí král
 
Zde bylo k smrti úzko za noci! 
Ta černá sluj, v níž kapraď vyhnívala,
kam vlét-li pták, už zhynul bez moci,
kde voda zelená se zabublati bála!

Na černém písku svinut v křivce sivé
král hadí líhal nepohnut a něm,
měl oči vražedné a uhrančivé
a fosforečný, smutný diadém.

A zaklet spal. Už věčná plíseň v strži
zatáhla stěny mrtvým pokrovem,
kde žili život zavrhlý jen slepí červi, plži,
svůj temný život v hluchu hrobovém.

Byl dávno jiný věk už, dávno jiní lidé,
šla chvíle za chvílí, rok za dnem, za týdnem,
a čekal hadí král, den proměny až přijde,
kdy odloží svůj smutný diadém.

Spi slavně dál a nechtěj žádné změně!
Je doba studená a pochovala víru
a tobě nad slují lká stále, denně
pohanská píseň doubravy a nářek výrů.

 

Nálada
 
Dva černí ptáci k horám veslovali
nad mírně zšedlou pozdní krajinou,
z podivných míst se děti bujně smály
a měsíc teskný brouzdal bařinou.

Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky
nad meze kosmaté, jež páchly kořenitě,
potoků drobné rozběhly se vzlyky
a z neznáma zas zavýskalo dítě.

Čís tóny zněly chvějně vibrujíce
jak rokot zvonů ve vzdálených vsích
a z nebes různě zadřímaly svíce...
Pak večer ztich jak v kápi věčný mnich.



Hněv
 
Zapadlo v černu slabé pastorále
a ošuměla vrba sudička,
dva vytřeštila ptáky nevyspalé 
a sotva je už v tu noc uhýčká. 

Podzemní řeka před slavnými svátky 
dnes vyšla s pláčem nad své balvany, 
víc nevrátí se propadlištěm zpátky, 
je z ráje svého člověk vyhnaný! 

Kmen černoboký, horám odcizený 
jak mrtvý hlídač vprostřed proudů plul 
a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy 
jej líbal zoufale, však on se nepohnul. 

Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí – 
do plných proudů ruce přeťaté... 
Čeřeny kalné ve zmítavém pláči 
jej vrhají do noci naváté...

 

Nálada stará
 
Snad je to rok, snad deset let je tomu, 
já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, 
že téměř neživě jsem tehdáž došel domů 
a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. 

Že bylo prázdno k zešílení v poli, 
že bázeň má se ve cval chtěla dát 
a v rozcestí na shnilé vztýčen holi 
že truchlil černý Krista majestát. 

Že za vsí pes se slepě díval na mě, 
snad byl tak stár, že nemoh strážně zavýt 
a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě... 
Těch slepých důlků nemoh jsem se zbavit! 

Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo! 
Proud slzí psích se potom za mnou plouží 
a ticho jemu břehy navalilo... 
Můj vlastní obraz sinal v černé louži... 



Jezero
 
Klekání víry sláblo nad jezerem 
ve tmavoprázdné hodince, 
šlo v rozechvění tisícerém 
zpět k vyloupené dědince. 

Duch bahen stoup a v sítinách se skryly 
rosolů žabích kluzké zornice 
a lunné šípy černou vodu pily, 
všecky se tichým hořem chvějíce. 

Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví, 
i uprchlíkům sotva patrná, 
a z hloubi tůně, kde se marně loví, 
vyplula mrtvá ryba stříbrná... 



Můry
 
Když vosí báně přestaly se chvěti 
a noční únos jakžtakž prozrazen, 
ze žlabů skal lkal vítr vypuzen, 
jak pod vodou zpěv pohrobených dětí, 

když temné pánvi, v níž se stříbro smálo, 
lakomec chystal spánek do hlíny, 
kde bahno hříchem dusíc rostliny, 
pod bublinami plynů usínalo, 

tu jemné můry, o nichž nevíme, 
se znakem smrti vrátily se z honu, 
a chtíce usnout v květech zvadlých tónů, 
se motaly po hrobech touhy mé. 

 

Quijote
 
Jsem Quijote pozdní... Rosinantu šedou 
mi prodavači slepou kamsi vedou 
i Sancho zesnul, udusiv se v tuku, 
a jeho paměť blaží hejno kluků. 
S mou Dulcineou – snové přeubozí – 
má mnoho dětí sedlák od Tobosy, 
a všecky děti zdravé a jak hloupé! 
(V mém kyrysu se nejmenší teď koupe.) 
A na mém zámku iluzórních věží 
trus holubí a shnilé došky leží 
a je to všecko k smíchu zakrsalé: 
jsouť z bastionů kuří domky malé, 
v němž dřevem mým, teď puklým ve dva kusy, 
tu denně skoták tučné vhání husy... 
Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, 
jen netknuty ční povětrné mlýny. 
 

Uprchlík
 
Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží, 
kde v běhu vyjí vlci hladoví, 
podivný divous sroubil černou chýži, 
beztvárnou jako kámen hromový. 

Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní 
bublaly duté skryté síly vodní; 
jak tábor spící, skrytý do skály 
ve shnilých jamkách houby mžikaly. 

Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči 
zvěř nekvílela nikde ubohá 
i nehrozilo žádné nebezpečí, 
než stravující blízkost u boha. 

 

Prales
 
A tak jsem zesnul... Prales je mým vrahem, 
kus hlíny smutné vešlo do mých úst, 
a tak jsem zesnul v osamění drahém, 
kol bledule se osmělily vzrůst. 

A když se vzbudil prales ze své tíže 
(i prales tedy svoje jitra má?), 
se pluky opic svezly ke mně blíže, 
mne probouzely svýma rukama; 

mně šťávu malin daly, řkouce: Bratře! 
ač ret můj chladný víc ji nepřijal, 
já skleným okem na hru jejich patře 
vším tělem mrtvým jsem jim děkoval. 

A potom ptáci, motýli a šídla 
se sklonem hebkým přišli k mojim rtům... 
Tu teprv duše rozepnula křídla 
a pralesem se brala k nebesům... 

 

Žár
 
Žár uléhá jak šelma sytá, jež hledá blízkou svěžest struh, 
a nebem siným, odbarveným pár mráčků plyne – kam, ví Bůh! 
Vzduch slitý, jako zkapalnělý, v něm nepohne se zhola nic; 
jak s dechem v prsou potlačeným ční rudá těla borovic. 
Ta trocha hmyzu bez bzukotu jak vznesla by se z mršiny 
a voda jako zemní olej má plynouc mrtvé odstíny; 
i všechny ryby, jež v ní žijí, jsou proudem brány ospale, 
stín supa v nebi nepohnutý zřít v jednom bodu trvale. 
Zem puká takřka slyšitelně. A trávu sžírá prach a rez. 
Lze čísti v očích člověkových: Vše jedno, zítra jako dnes.
 

Arktis
 
Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její 
se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. 
Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí, 
o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší 
než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše, 
z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, 
tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči, 
jenž moh by stát se účastným jen v archandělské seči. 
Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely 
by v sklených úlech věčnosti to slabě zahučely. 
A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech 
a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech. 
Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy, 
až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví.

Fátum
 
Bral do svých prstů vlavé plátky zlata,
jež mělo plachý, zelenavý kmit,
a tato zář, tak trochu jedovatá,
dost silna byla srdce otrávit.

Bral do svých prstů filigrán, jenž svítí
jak útlý, schvělý archandělský vlas
a vine se jak šťastná stezka žití,
jež ztrácí se a objevuje zas.

Bral do svých prstů temné drahokamy,
skla korunní a rudé krystaly,
jež tanou jako krev na prsu krásné dámy
a jenom její smrt je kdysi zakalí.

Bral do svých prstů šperky hříšné ceny,
ze kterých tajný oheň uniká...
Proč tedy byly v smrti potupeny
ubohé bílé ruce zlatníka?