| obálka frontispis úvod strana 9 10-11 12-13 14-15 16-17 18-19 20-21 22-23 24-25 26-27 28-29 30-31 32-33 34-35 36-37 38-39 40-41 42-43 44-45 46-47 48-49 50-51 52-53 54-55 56-57 58-59 60-61 62-63 64-65 66-67 68-69 70-71 72-73 74-75 76-77 78-79 80-81 82-83 84-85 86-87 88-89 90-91 92-93 94-95 96-97 98-99 100-101 102-103 104-105 106-107 108-109 110-111 112-113 114-115 116-117 118-119 120-121 122-123 124-125 126-127 128-129 130-131 | ||
 |
Kniha tato byla hned po vyjití celá zabavena. Autor se odvolal k Vyššímu soudu (od krajského soudu
znojemského), ale zabaveno zůstalo 9 míst. Vyjde-li tato kniha ve vydání novém, to nezávisí ani od
autora, ani od státu, ani od Církve, nýbrž jediné od českého a německého národa a od jejich smyslu
pro pravdu a spravedlnost. Úřady a Jaroslav Durych se ukvapili. To je společensky vysvětlitelno
a také nás to nezarmucuje, naopak velmi nás to rozveseluje. Také národ německý se poněkud
unáhlil: Walter Maras Nás nevidí, když vystupuje z elektriky a My do ní vstupujem a jedna Námi
nade vše milovaná duše Nám do očí řekla: „Darf ich aufrichtig sein? Ihr Buch ist niederträchtig und
gemein! Und Ihre Prinzessin taktlos!" Na kolenou to odvolá před Bohem, až se začne kát. Mně není
dlužna nic, já nikdy nemyslil na sebe a tím se stalo, že jsem zapomněl, jak jsem stár. Všechny konflikty
v přátelství dají se redukovat na letopočet a tuto pravdu musil jsem poznati, až mně jest 56 let
a několik měsíců. Beru to pokorně na sebe a ani neříkám niederträchtig, taktlos und gemein, poněvadž k jistotě takového ortelu docela stačí, býti o 20
let mladším. Milenec se rozvaluje na divaně, nedívá se, jenom nedbale kyne rukou, ve které dohořívá cigareta, a řekne: Sie kann gehn! A jde se. A jde se. Ano. A za 57 let nato se píše: „Anbei sende ich
die Schriften zurück, für welche ich weder Verständnis, noch Interesse habe." Žádný pozdrav,
žádná úcta, žádné dobré slovo, jen plný podpis a ten je za čerstva vypit ssacím papírem. A jde se.
A jde se, niederträchtig, taktlos und gemein.
Jakub Deml
|
|
 |
 |
|
|
Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně. Na rozdíl od krasořečníků, kteří nabývají sebevědomého hlasu tím, že si připomínají zástup, který získali nebo mohou získati, pějeme my uprostřed své nejistoty; i před nejvyšší krásou jsme zkrušeni vědomím své osamělosti a náš verš se chvěje. Myslím také, že žádný pravý básník, at' jeho život byl sebe více nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš (W. B. Yeats). Musíš, Jene Amosi Vernere, milý Skautíku, už sám posoudit, jak dalece jsem pravý básník. Já to nevím, tak jako nevím, mnoho-li jsem dnes už pil. A dnes je neděle a já měl velkou mši a je dnes Panny Marie Růžencové a já celé dopoledne byl hladem, počínaje od půlnoci, lačen a žízniv od půlnoci do poledne, ač teprve o jedné hodině po půlnoci jsem šel spát - ale už o šesté jsem byl vzhůru a divím se tomu, jak může člověk žít, když tak pozdě jde spát a když tak záhy vstává a když to trvá víc než 50 měsíců - Bůh ví, jak dlouho to trvá, nikdy v celém životě svém jsem nevěděl, jak dlouho to trvá - já najednou daroval všecko, i duši svou i spasení své a nikdy jsem nevěděl a nepočítal, jak dlouho to trvá, a říkají, že blaženost, anebo zatracení může trvati po celou věčnost. La douleur est notre unique noblesse. To je totéž, jak říkal Otokar Březina po anglicku: |
Splendid isolation. Po česku, pro mne, to znamená věčné zatracení.
Skautíčku, až budeš mluvit s prof. Antonínem Prokšem, řekni mu, že jeho sestra si přála čistého, měkkého hadru na utření svých rtů, když chrchlala chuchvalce krve, ale nedocílila toho, nebot' v celém Tasově nebylo čistého a měkkého hadru na otírání jejich rtů, takže své rty otírala do starého, špinavého, smradlavého hadru, který byl sám sebou a ssedlou krví tak tvrdý, tak hrubý a tak sprostý, že si jím své rty jako brouskem ostrouhávala a než jsem si uvědomil, jak bych jí mohl pomoci k hadru čistému a měkkému, zrovna ten den vydechla svou duši a já jsem po její smrti ve svém domě v jedné skříni objevil celou serii čistých a měkkých utěrek, tak čistých a tak měkkých, jakoby je byla šila a prala sama svatá Veronika! Ale omluv mne, Skautíčku, před přítelem Antonínem Prokšem a řekni mu, že jsem právě skládal a psal tuto nešťastnou knihu. A také panu prof. Antonínu Prokšovi řekni, že toto místo po koncertním pianinu Pavly Kytlicové není prázdné:
Hudbu říjnových paprsků podložila jsem textem májových písní
V Tasově 7. X. 1934
Jakub Deml |
|
|
Druhého září 1934 mluvil jsem v Praze v Československém rozhlasu na thema: Život, jak já jej vidím. Když jsem potom přijel domů, čekal mne tento dopis: Náš básníku! Děkuji Vám za dnešní Vaše slova lásky, odvahy a krásy, zvěstované rozhlasem. Děkuji Vám za posilu, kterou duši přinesla! Slzy, které jsem místy jen násilím zadržoval, byly slzy radosti i lítosti. Slzy radosti z živé lásky, nesené živým slovem, slzy lítosti - jako po očištění. Radio hraje dále, právě Dvořákovu baladu pro housle a mně se nechce ani pohnout, abych nezaplašil krásu, která mně usedla v duši. "Život je víc než dobrá pověst!" Jak chápu ted' mnohé, čemu jsem dříve nerozuměl. A v nepochopení člověk plenil jako dítě nebo barbar (barbar je dospělé dítě). Nevědomost však nehřeší. A je jí odpuštěno - ? Přeslechl jsem, kolik máme milionářů - je jich však dost, aby se všichni lidé měli obstojně. Jak málo však máme skutečných básníků a nevážíme si jich. Může nám býti tato vina odpuštěna?! Buďte pozdraven básníku vzníceného srdce a bohabojné duše! B. M. P. Ve Velkém Meziříčí 2. září 1934 v 9.30 hod. |
||
|
9 
|
||
|
Pane B. M. P., dnes máme 11. září a já celé dopoledne hledám mezi svými papíry dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. Za celé to půldne dopisu toho jsem nenašel, ačkoliv ještě v těchto dnech komusi jsem jej dal čísti. Pane B. M. P., Vy nemůžete mít ani tušení, co pro mne znamená dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. V tomto dopisu pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého, je tolik sprostoty, tolik nízkosti a tolik špíny, slovem tolik opovržení k mé osobě a tolik upřímného zájmu o mé dílo, že ani jediný z mých dnešních přátel nemůže pochopiti proč jsem dnes tak veselý. De facto jsem na smrt smuten, poněvadž nemohu najít mezi svými papíry ten sprostý hanopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého. Má ubohá duše touží a žízní po špíně, tak jako duše ctnostné a zbožné křesťanky touží a žízní po čistotě a cudnosti a po svatém pokoji ode všech chlapů. Pane B. M. P., dokud nenajdu ten sprostý, ten nízký, ten jedovatý dopis pana Dr. Miloslava Novotného, bibliotekáře Musea království českého, nečekejte ode mne žádného rozhřešení. Vy, milý pane B. M. P., máte jedinou naději: seberte po československé republice všechnu sprostotu a všechnu nízkost a všechnu špínu |
a hoďte mně to všechno na hlavu, všechno to, co o mně řekli staroříšský Josef Florian
a jeho věrní vasalové: Jaroslav Durych, Antonín Ludvík Stříž, Ježíš Maria Braito a jeden jediný osel -
a mohu Vám odpustiti. Dokud neseberete v ČSR všechnu tuto špínu a nehodíte mně ji na hlavu, nemáte žádné naděje,
že bych Vám mohl odpustiti. Čím více špíny o mně seberete a čím více špíny na mou hlavu hodíte, tím milejší
budete mému srdci a tím spíše můžete doufati, že Vám odpustím. Vy totiž se mně vyznáváte z jakési viny.
Milý pane B. M. P., musím Vám říci, že se na Vás vůbec nezlobím. Abychom se na někoho zlobili, k tomu je potřeba,
abychom ho milovali. Ale Vás já vůbec neznám, jak tedy můžete očekávati, že Vás budu milovat? Nikdy jsem Vás neznal,
poněvadž nikdy jste mi nedal tu příležitost, abych Vás miloval.
Vy milý pane B. M. P. myslíte snad, že mám nějakou moc a že snad si na světě ještě něco přeju; nuže, vězte, že nemám vůbec nejmenší moci a že si na světě naprosto ničeho nepřeju. Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal, na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane B. M. P., neobtěžujte mne svou láskou! Nevím, kdo jste, nemám tušení, kdo jste, ale myslíte-li to se mnou vážně |
|
| 10 |
11
|
|
|
posílejte mi měsíčně ze své gáže 10 Kč až do mé smrti. Pohřeb totiž velmi ochotně
zadarmo mně vystrojí církevní a světská vrchnost a všichni ostatní, kteří mne nenáviděli. Já nemám ve své duši žádné nenávisti,
já tam mám něco daleko horšího, já tam mám lhostejnost, naprostou a dokonalou lhostejnost, kterou mně darovali a kterou až do
dneška a na věky mne častovali mužové a ženy českého a německého národa. Nejsem dnes ani jednomu člověku vděčen.
Nemám dnes ani k jednomu člověku úctu. Já se přetvařuji a dělám zdvořilého, ba uctivého a vděčného, ale já nemám ani
k jedinému člověku úctu a tajně prosím Boha, aby mne ani jediný člověk nenavštěvoval a aby byli všichni ke mně
upřímni, to je, aby mne nikdo nenavštěvoval a aby mne nechali pokojně umřít.
Ještě ke mně někdo chodí, takový Skautík na příklad, ale já tajně prosím Boha, aby ani on ke mně už nechodil, a on to nemůže pochopit, protože je o 30 let mladší, a takový člověk nepochopí, že může být na obtíž. Bože můj, Bože můj, dej mi smrt, při které by nebyl ani jediný člověk! Já jsem uctivý a zdvořilý ke každému, ale kdyby lidé věděli, jak těžká mi je tato uctivost a zdvořilost, utíkali by ode mne a prosili by mne, abych jim odpustil, že jejich stín padl na mou cestu. Pane B. M. P., Vy nemáte a nemůžete mít ani tušení, co já trpím a to jest jediná omluva |
Vašeho dopisu. Neboť kdybyste měl tušení o tom, co já trpím, Vy byste se okamžitě zřekl
své kariéry a přišel byste ke mně a na kolenou a v pláči a se sepjatýma rukama byste mne prosil, abych Vám dovolil čistit
moje boty. A Vy byste to udělal a kopl byste do své ženy a šel byste ke mně a čistil byste mně boty a jako pes
lízal byste mně ruce za tu milost, že mně můžete čistiti boty.
Jak vidíte, pane B. M. P., začínám ve svém životě také jednou žertovat, je přece patrno, že nemluvím vážně, neboť jsa knězem, nemohu přece nikomu radit, aby kopl do své ženy, když přece miluji Pannu Marii a v každé ženě, jsa Jakub Deml, miluji Pannu Marii - mimo to přece takový Skautík nemůže mně býti na obtíž, on, který mně obětoval svou kariéru a kterého mně darovala Pavla Kytlicová, on je mi od ní jediným věnem - víte, co to znamená? Pane B. M. P., jedno jediné bych Vám přál, abyste měl tušení, kdo byla Pavla Kytlicová. A jedno jediné Vám řeknu: Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová. Moje matka milovala mne jako dítě, neboť když umírala, byl jsem ještě dítětem, ale Pavla Kytlicová milovala mne už jako muže a ku podivu, milovala mne jako matka. V celém svém životě u žádného |
|
| 12 |
13
|
|
|
člověka nenašel jsem tak hlubokého a tak širokého porozumění pro své dílo a pro své neřesti jako právě u Pavly Kytlicové.
Co tyto řádky píšu, ona je přítomna, neviditelná, a vnuká mi, co mám psát. Přes to přese vše vniká do mého psaní příliš
mnoho takového, co ona mi nevnuká. Je to jako ve vlhkém bytě; zdi jsou z dobrého materiálu a také je stavěli velmi
dobří zedníci, ale ze spodu ze země táhne se do těch zdí vlhkost, poněvadž tam dole v té zemi jsou skryté prameny.
Pane B. M. P., až pochopíte, že moje vlastní umění a poslání nespočívá v tom, abych mluvil a psal, nýbrž v tom,
abych mlčel, teprve potom můžeme spolu mluvit a snad se i spřátelit. "Až budu povýšen, všechno potáhnu k sobě",
si exaltatus fuero, omnia traham ad meipsum (Joan. 12, 32). Bůh chtěl,
abych byl exaltovaný.
Moje strašné neštěstí nespočívá v tom, že jsem exaltovaný, nýbrž v tom, že se už neumí latinsky a že mně zemřela Pavla Kytlicová.
Až budu povýšen, všecko potáhnu k sobě. To je proroctví, které se naplňuje. Proč ode mne žádají takovou děsnou čest? A proč jsi mne opustil, Bože můj? Na svém stole nacházím lístek a inkoustovou tužkou je na něm psáno: Dokonalý Němec je mystikem, dokonalý Francouz racionalistou. 29. VI. 1921 řekl mi toto slovo Otokar Březina. A v tom je celá moje naděje, sláva mého života |
a hořkost mé smrti. Vidíte, už falšuji, neboť bylo mi vnuknuto: hořkost mé
smrti a sláva mého života. A já to přehodil, neboť moje zdi táhnou vlhkost.
Včera celou noc jsem nespal. Přítel MUDr. Jan Štourač předepsal mi jakési kapky na ochromení srdce, správně vyšetřiv, že jsem exaltovaný. Cardiazol, brom, ether a čerta ďábla. Nikodemů měl Kristus dost, mně se chce z nich zvracet a blít, tolik jich je. Skautík také říká, že je to k blití. Zum Erbrechen. Lituju, že jsem nebyl aspoň ženou. Kdybych já byl ženou, zamiloval bych se do Jakuba Demla. Ale kdyby Jakub Deml byl ženou, jistě by byl porodní asistentkou, jistě by si nic lepšího nepřál. Tuhle toto čsl. literární kritika sice tuší, tak jako svině tuší selské primitivní záchody, milujíce čerstvé hovno - vidí, tuší, tuší, vidí, ale interpretace je docela prasečí, vepřová, nefrancouzská, negermánská, sviňská. Co se dá dělat? Umřem. Et si exaltatus fuero, omnia traham ad me ipsum. Kdyby se ještě umělo latinsky, vědělo by se, že jest propastný rozdíl mezi omnia a mezi omnes. Nebýti tohoto rozdílu, byl by mohl říci Kristus: Bože můj, proč jsi mne opustil? Nakonec tedy nezbývá člověku ani jediný člověk, ani Skautík. Pane B. M. P., považujte si toho, ještě nejsem tak opilý, abych o Vás nevěděl. Vy pořád sedíte |
|
| 14 |
15
|
|
|
přede mnou a prosíte mne za odpuštění. Uklidněte se konečně, prosím, nemám
Vám co odpouštět. Nevím, jaká je Vaše finanční situace. Dobře jste se oženil? Máte vysokou gáži? Mohl byste mi
měsíčně posílat pravidelně 10 Kč? Pro Vás je to snad mnoho, pro mne v jediném případě velmi málo, ale stačí.
Byl jste už v Nizze při karnevalu? A viděl jste tam toho nádherného osla, který hýkal jako když vrže stará pumpa a proti všemu přírodopisu umíral s protrženým hrdlem jako slavík svatého Bonaventury? Potom že je potřeba nějakého Roberta Mädra, anebo Konnersreuthu! Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat - stačí mu jeho vlastní bláznovství. Pane B. M. P., vrátíte-li mi čest, která náleží mně a která mně vždycky náležela, bude Vám mnoho odpuštěno. Ale co více: mnoho uslyšíte a ještě více uvidíte. Uvidíte tolik, že vstoupíte do Bratrstva mlčících. Včera celou noc jsem nespal. Teprve o 6. hodinách ráno jsem usnul. A sotva jsem usnul, měl jsem podivný sen. Zdálo se mi, že jako na trůně vidím krásnou ženu, byla také vznešeně oblečena a byla mnohem, mnohem zdravější, než bych se byl nadál. Promluvila ke mně po německu, jenže já německy dobře neumím a od včerejška je to už příliš dlouhý čas pro mou paměť, vím jenom, že řekla slovo Erledigt, |
a když jsem se probudil, podivil jsem se tomu, že řekla toto slovo, neboť mně je toto slovo docela neznámo, moje němčina je docela dětská
a v řeči dětské slovo Erledigt je docela neznámo. Ona řekla, pokud si pamatuji: Für diese Zeit ist alles erledigt.
A já jsem tomu rozuměl takto: Netrapte se už, to všechno je za námi pro všechen čas, to byl můj blud a nebylo by spravedlivo,
abyste ještě trpěl. Možná, že jste toho zasloužil, co jste trpěl, ale už toho nezasluhujete, vidíte, že Vás mám celkem ráda,
že s Vámi mluvím, a to už znamená mnoho, že s Vámi mluvím; že s Vámi vůbec mluvím, neboť já s každým mužem nemluvím.
A ted' mi řekla nějakou větu: Die Hauptsache ist die Tugend. Já nepřišel nikterak do rozpaků a povídám jí po německu,
docela primitivně dětskou němčinou českého dítěte: Ja, natürlich, die Tugend, jedoch wenn ein Vogel fliegt, denkt er nicht an den Flug,
sondern an das Ziel seines Fluges!
Bože, kdybych toto já uměl říci po česku, co bych za to dal! Jenže Pavla Kytlicová umřela a v celém českém národě neznám ženy, která by byla schopna uvidět hrůzu mé samoty! Teprve dnes náležitě, krutě rozumím slovu Otokara Březiny: "Naše duše marně hledá své sestry." Für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehen bin ich ganz und gar nicht verantwortlich. To je německá interpretace verše Březinova, pokud já |
|
| 16 |
17
|
|
|
německy vůbec umím, a píšu to německy, poněvadž česky - pro koho to psát? A německy:
pro koho to psát? A latinsky: pro koho to psát? A proč vůbec ještě psát? Proč mluvit?
Ke komu mluvit? Ať se přihlásí člověk, který si ještě přeje našeho slova! Ale ať to potvrdí
svou hlavou (dokonalý Francouz je racionalista) a ať to zpečetí svým srdcem (dokonalý
Němec je mystikem), ať nám obětuje svůj život, tak jako my jsme jemu obětovali svůj
život. A když jsme Ti obětovali svůj život, co Ti ještě můžeme obětovat? Řekl jsem Ti: Já
mám jenom to, co Ti mohu dát, ale Ty už ode mne nic nechceš. Řekl jsem to všechno v plurále,
ale ani živá duše mně neodpověděla. Naše duše marně hledá své sestry.
Růžena Svobodová byla velmi ušlechtilá a velmi moudrá žena, ona byla přesvědčena, že člověk ubližuje, až když trpí. Pane B. M. P., stal byste se obětí nejobludnějšího bludu, kdybyste se domníval, že se na Vás hněvám. Jsem od Boha nadán výjimečnou zapomnětlivostí, takže na př. div mne neraní mrtvice, když mně někdo děkuje za něco dobrého, co prý jsem mu prokázal. Před týdnem přišel jsem v Náměšti do hostince pana Stloukala a stojí tam nějaký pán a podávaje mi ruku, povídá: „Tak jak jste se měl v Karlových Varech?" - Jak víte, že jsem byl v Karlových Varech? - „Vždyť jsem tam |
s Vámi mluvil, já jsem Mládek, což mne neznáte?"
Vidíte, pane B. M. P., pan Mládek se mnou v těch Karlových Varech před kolonádou mluvil a bylo mi to neobyčejně milé, že se ke mně ještě vůbec někdo hlásí a nad to před „světovým forem" a za bílého dne a kromě toho můj krajan, tedy člověk, který všechny moje špatnosti dopodrobna zná - a vidíte, on se mnou mluvil a já ho vůbec neviděl. A když už jsme se tak sešli, milý pane B. M. P., ještě Vám něco povím, neboť není jisto, jestli se ještě kdy shledáme. Vy tedy si myslíte, že jste mi nějak ublížil a bezpochyby vás to trápilo i ve svědomí. Ale tyto výčitky svědomí nejsou nikterak důkazem Vaší křivdy nebo Vaší viny, podle mého soudu jsou jen znamením Vaší ušlechtilosti. Já přece nejsem Josef Egyptský, aby mne hodili do cisterny pro něco dobrého, že? Ale přece jenom Vaší zásluhou a také na hřbetech velbloudů dostal jsem se k žírným břehům Nilu a měl jsem do sytá všeho, zatím co bratři moji tam v Kanaan strádali hladem. Pravda sice, že raději snášeli ten hlad, než by byli na sebe vzali mou hanbu, jak jsem ji na sebe vzal já - a vidíte, pane Bohumile Ptáčku, já to udělal rád a ve svém utrpení jsem nezakolísal. V životopise svaté Felicity 6. března čteme tyto věty: Cumque in partu laborans doleret, ait quidam de custodibus: Quae sic modo doles, |
|
| 18 |
19
|
|
|
quid facies, objecta bestiis? Cui lila: Modo ego patior, illic autem alius erit in mé, qui patietur
pro me, quia et ego pro illo passura sum.
V „Mém Očistci" na str. 65. můžete čísti: Jedna taková osoba zvolala ve svých mukách: Kdo to za mne trpí? A jiná osoba jí odpověděla: Blahoslavený ten, za koho trpíš! Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému. Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. Na tom rohovém domě, u něhož se to stalo, je mramorová deska s nápisem: Na tomto místě otevřel Princip národu svobodu. Nic víc. Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte. Příteli Bohumile Ptáčku, nedělejte si z toho nic. Vy prý jste básník. To jsem nevěděl, nikdo také mne o tom nepřesvědčil, neboť jsou básníci, tak jako ženy, anebo jako moučníky a kompoty, kterých já vůbec nepotřebuji. |
V českém národě mne nikdo nemůže znát, protože „jsme národ malý" a ti, kteří mne dobře znali, pro mne umřeli a tak od své vlastní krve a od svého vlastního lidu už nic nečekám, jsem také na to už stár, abych ještě něco čekal, mne už to naprosto ani nezajímá, co mne od života, anebo od mého národa ještě čeká, ale v jazyku našich šťastnějších spojenců znělo by to asi takto: Monsieur l'abbé, Vous n'avez pas besoin d'une bien-aimée. Vous avez besoin seulement d'argent. Novotný, bibliotekář Musea království českého, nevěří, bohudík, že peníze jsou také ještě jinde než u milenky. On pan Dr. Miloslav Novotný, bibliotekář Musea království českého, tak jako já sám, je přesvědčen, že jediný tvor na světě, který dostává všecko, je právě milenka. Pro Boha Vás prosím, kde tedy má chudý člověk přijít k penězům? Řekl jsem Otokaru Březinovi, že můj dobrý přítel je na Slovensku, aby se naučil slovensky, protože je profesorem a potřebuje slovenštiny. Otokar Březina tehdy velmi mime se usmál a řekl: „Kdo se chce naučit rychle a dobře cizí řeči, ať se zamiluje do ženy toho cizího jazyka!" Pane Bohuslave Ptáčku, básníku, něco Vám řeknu, poněvadž není jisto, že se ještě někdy uvidíme. Kdybych měl tolik peněz, co jich potřebuji, řekl bych Vám s jistotou, že se do 24 hodin uvidíme. Pane Bohuslave Ptáčku, já bych k Vám |
|
| 20 |
21
|
|
| seskočil s letadla a to letadlo by muselo startovat v Tasově u mého domu na střeše mé besídky, o které bych Vám dovedl napsat román, že by nad jeho krásou žasli čtenáři jazyka nám nepřátelského, poněvadž mám kapsu - víte? a poněvadž mám oči... Je to nejsurovější Boží dar. Ježíši, slituj se nad mou bídou, abych dopověděl, než doletí můj aeroplan, a potom to všechno shoří a mezi zapletenými dráty v kostře toho nejšílenějšího letouna najdou naše zuhelnatělá těla. To jest moje a Vaše tělo, neb jsme básníci. Nebojte se, já dobře konservuji, sama Pavla Kytlicová naučila mne zavařovat ovoce, ne, že by to byla chtěla, ale já jsem to tak odkoukal: jí se meruňky a třešně a švestky a hříbky nikdy nekazily. A víte, čím to? Pavla Kytlicová velice přesně rozeznávala tyto invokace loretánských litanií: Matko nejcudnější! Matko nejčistší! Matko nejčistotnější! V jazyku tennistů, footbalistů a skautů toto všechno jaksi splývá, od té doby totiž, co se zavrhla klasická filologie: neboť přesně od té doby nemůžete se domluvit ani se svou milenkou. Tancoval mládenec s dívkou a při tom tanci jí zašeptal: Slečno, Vy jste můj ideál! Ona mu na to; „Mlčte, ve sviňáko!" Byla to Horačka, tedy má krajanka a odbírala nějakou tu ilustrovanou „Hvězdu" či „Moravanku" a tam mezi inserty doporučoval se jakýsi ochranný prostředek pod |
tím názvem. My básníci jsme na tom zle, když jsme se volky nevolky museli zříci ideálů.
Šílenci. Víte přece, jak to začíná! Básníku Bohumile M. Ptáčku, Vy nejste básníkem pro to, co jste dosud napsal a natiskl, nestojí to všechno za nic, ale Vy ještě něco napíšete a to bude veliké. Víte, milý kolego básníku. Vy se ještě naučíte mlčet a Vy ještě jako Nekolný nebo Frištenský budete uštědřovat facky. Já Vám něco řeknu příteli Bohumile M. Ptáčku: teprve je půl dvanácté a já už načínám čtvrtou číši a syrovátku já nepiju: považujte si toho, že to tíkám jenom Vám a na prvním místě Vám, neboť já nepotřebuji milenku, já potřebuji jenom peníze a potom budu mít milenek, co budu chtít - básníku, kolego, plačte nad sciplým psem. Já měl psa, byl to dobrý pes, ale já mu dával žrát jenom ambrosii a on mně na to pošel. Vy ovšem nemůžete mít ani ponětí, co se okolo mne děje. Včera večer jsem byl u jedné umírající ženy. Přišel za ní její bratr a aby sestru trochu povyrazil, vypravoval o Lujzovi Kovaříkovi, který u něho sloužil za pasáka před 40 lety. Největší svátek v Tasově je „pot", t. j. 29. červen, Sv. Petra a Pavla. Dnes už to také nestojí „za fajfko tabáko", jak se říkalo u nás před světovou válkou, ale tehdy před 40 lety byl |
|
| 22 |
23
|
|
|
„tasovské pót" událost velmi veliká: „na městečko" kromě jiných dober a slastí prodávaly se
také „viksovany jelita", bylo to jelito z hovězího střeva a naplněno bůhví jakou krví a v té krvi
nebyly ani kroupy, nebylo v ní nic, leda trochu soli a kmínu, proto ta jelita byla černá a leskla
se jak holínky a fixumfertyk i s usmažením prodávala se za 2 krejcary. Na řece Oslavě
v tasovské farnosti bydlel občan Špaňhel, člověk zřejmě exaltovaný a tak trochu podobný Jakubu
Demlovi. Bylo to zrovna na „tasovské pot", Špaňhel povídá: Kleci, vidíte tudle ten rénčák?
A ukázal klukům stříbrnou zlatku. Tenkrát před 40 lety byly to peníze. Vidíte tudle ten rénčák?
Já si na ňé tudle to noho stopno a gdo mně je zpod ty nohe vedrápne, ten si ho muže vzit!
Kluci se pokoušeli o ten rýnský, ale Španihel třímal v pravici sukovitou hůl a tou holí odháněl od své nohy kluky jako plácačkou mouchy. Všichni se vzdali naděje a padlo mnoho ran, ale Lujza Kovářikuj nešetřil své hlavy a svých zad a nakonec ten stříbrný „rénčák" zpod nohy Špaňhelovy přece vyrval. A když ten stříbrňák už v hrsti měl, pustil se s ním přes žito, neboť bylo to v polích za humny, a milý Španihel pustil se za klukem, protože svou sázku nemínil vážně. Klukovi podařilo se utéci a poněvadž jeho „Ideálem" byly tehdy rohlíky, postavil se před opálku, na které se prodávaly rohlíky a snědl všechny, které ležely na té opálce. Když je |
všecky snědl, bylo jich devět, prodavačka otevřela šuplík a povídá: Mám jich tade ešče
dost, jen scít! Ale Lujza Kováříka odešel užít i jiných rozkoší: koupil si nějaký ten koňský
párek, třešně, sodovku, marcipán, keseló vokurko a naposled se vozil tak dlóho na rynglšpilo,
až celou stříbrnou zlatku utratil. Po noci dostavilo se ráno 30. června, což je den,
kdy v Tasově mohou zmrznout i brambory.
Hospodář jde budit Lujzu, ale Lujza nevstává, Lujza o sobě neví, přítel František povídá jako
na omluvu a jako na vysvětlenou: Lujza bel podělané z předo i ze zado, ani ne tak vod
toho rynglšpilo jako vod toho střibrnyho renčáko!
Tohle toto se rádo povídá, když sestra umírá, ale je to potom ještě horší. Býti židům židem, aby židy získal a pohanům pohanem, není snad tak těžké a zlé, jako býti komediantům komediantem, když je srdce v roztočeném šrotovníku nenávisti a opovržení. Síla setrvačností překonává sílu inteligence a rozumu. Ve své vůli má žena vždycky pravdu před Bohem, ale v pravdě nemá nikdy pravdu, proto dí svatý Pavel: Žena muži poddána buď! A jenom Panna Maria směla říci: Muže já nepoznávám. Myslíš-li, že mne nepoznáváš, sama sebe klameš a pravdy v tobě není. Jdeš-li o půlnoci kolem hřbitova, anebo hlubokým lesem, ticho tě děsí; ale dáš-li se do zpěvu, anebo začneš-li pískat, abys toho ticha |
|
| 24 |
25
|
|
|
neslyšel, voláš na sebe lupiče a vrahy: co je
lepší a co je horší?
Pane Bohumile M. Ptáčku, život básníka je hotové peklo, poněvadž mu dali dětskou nevinnost a zasvětili ho v tajemství prvopočátečního hříchu. Žádná žena mu neodpustí, že hned v kolébce nevypíchli mu oči a žádný muž mu nepromine ironii jeho mlčení, když on jediný klidně spí na lodičce uprostřed mořské bouře. Musejí ho burcovat, neboť jeho sen je tak krásný, že se mu nechce bdít, volají na něho, křičí mu do ucha, tahají ho za nohy, třepou mu ramenem, mlátí mu do zad pěstmi, bijí ho po obličeji zasraným koštětem, všechno nadarmo: leží jako mrtvý a je mu tak dobře. Kdyby ho hodili do moře, ryba ho vyplivne na břeh; kdyby jej uvrhli do plamenů, vzletí jako pták a ztratí svá léta. Ale byl tam jeden záhadný člověk (mohl bych ho vymalovat) a ten povídá: Nechte ho mně, nechte ho mně! A když všichni ustoupili, připlížil se po špičkách k spícímu a zašeptal mu do ucha, že pro hukot těch vln ani sám sebe nemohl slyšeti: Tvůj sen je lež a já ti ji ukáži! Spáč vytřeštil oči, podíval se na záhadnou tvář, smrtelně zbledne, vyskočí na nohy, zaúpí a houp přes palubu! Ve světle blesku bylo ho vidět padnout do chřtánu vln a nikdo vícekrát ho nespatřil a lidé měli od něho pokoj. Já nemám co říci: Bože, to zpívá Tichý oceán a nikdy bych si byl nepomyslil, že moře, tichounké, plným sluncem |
ozářené moře může býti tak bezútěšné. Ani sám Anděl Hospodinův, kdyby se teď vedle mne postavil, mne
nepřesvědčí, že tam naproti za horizontem je
ještě nějaký břeh. Jak dlouho je možno vdechovat a vydechovat plameny?
Jak vidíte, pane B. M. P., dosud ještě žertuji, je mi dobře, jak mi ještě v celém životě mém nikdy nebylo, nebojte se, [ všechno Vám vysvětlím, i to, kterak Panna Maria měla naspěch a musela zdržovati Svůj Porod, poněvadž „nebylo místa v hospodě". Ale já jsem na tom nepomyslitelně lépe, neboť pro mne už je místo jenom v hospodě! Pane B. M. P., já mohu rodit jako králice a jako krysa, všechny městské kloaky a všechny kanály pod šachtami jsou mně k disposici, nejsladší jsou asi záchody české aristokracie a katolických prelátů, tam by našinkyně přišla přece jenom k lepšímu soustu ve svém šestinedělí, také klosety katolických senátorů nejsou bezpochyby k zahození a vůbec kulturních pracovníků, kterým tolik na srdci leží mravnost národa a neporušenost panen a posvátnost běžící koalice a wertheimek. ] Pane B. M. P., sám Bůh Vás tehdy v roce 1930 poslal do mé cesty, neboť jste byl příčinou mého největšího štěstí a dnes Vám mohu říci poslední stadium dantovské otázky, podle něhož autor „Božské Komedie", ctitel pozn.: [ ... ] Text označený závorkami byl v 1. vydání na tomto a dalších
osmi místech začerněn cenzurou (str. 29, 39, 56, 60, 84, 95, 116, 126).
|
|
| 26 |
27
|
|
|
Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paule Verlaine, člověk eroticky perversní.
Už v „Notantur Lumina" pravím: Pochytejte hvězdy, poskvrnily se všecky! Ten rys povahy Dantovy
objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech,
poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec,
vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých
románech nemohl tak pěkně popsat, a Poláci prý to dělají tak: když je hotel zasviněn a od
základů až do podkroví plný hoven, oni prý to nevykydají, nýbrž nechají tak a hned vedle
postaví z brusu nový čisťounký hotel. Tolik jsem se dověděl tam, kde jsem se to dovědět
neměl, jsa vázán slibem čistoty. Goethe měl celou řadu milenek a tak mnohá vznešená
Němka lituje, že ji postihl osud, minout se s geniem.
Pane B. M. P., když Kristus umíral na Kalvárii, zatmělo se slunce a v Athénách Dionysius Areopagita, praotec katolických mystiků, vida toto zatmění, řekl, neznaje Krista: Buďto svět se řítí v trosky, anebo umírá Bůh! Aut Deus naturae patitur, aut mundi machina dissolvetur. Vidíte, já ještě žertuji: Buďto se blíží konec světa, anebo Bůh trpí. Rozhodně, rozhodně, rozhodně: Bůh trpí - ale co já s tím mám dělat? |
Moje matka byla přece svatá, také moje první
milenka zemřela šílená a Pavla Kytlicová obětovala za mé slovo celý svůj život a celé své
spasení tak, jako Maria z celého srdce obětovala svůj život Kristu Veleknězi: Bůh jistě
trpí, já to cítím, já to vím, ale co j á s tím
mám dělat? Přece jsem jenom staropensista kaplan, to přece není žádná veličina: proč,
proč, proč tedy já, zrovna já mám to vědět a tak nestydatě cítit? Ale tak nestydatě, že na
žádné kurvě se to ještě tak neukázalo! Bůh asi trpí, poněvadž tuhle tomu nemůže rozumět
člověk. Co chcete od ženy, vy slavíci noci, když si nemůže pomoci Bůh? Scípněte, scípněte jak prašiví psi,
neboť trpí-li člověk, netrpí Bůh.
[ Pane B. M. P., to je Vám komedie, to je Vám sranda! Já bych Vám něco řekl - počkejte chvilku - počkejte třicet let, až Vás někdo kopne, protože, inu - protože Vám není 33 let, jak bylo Ježíši Kristu, když naplnil svůj věk. Když mně bylo 33 let, já měl lásku. ] Počkejte, pane B. M. P.Já opravdu nevím, co zmůžete: jestlipak jste pěstoval tělocvik a sport? Víte? Víte, pane B. M. P., víte? Moje snopy zmokly, dvě léta na ně pršelo, já prosil Boha, aby to byla potopa světa, ale svět zůstal světem a moje snopy rostly, moje snopy pučely, moje snopy kvetly, moje snopy měly klasy a ty klasy měly zrna a ta zrna zase mokla a zase pučela |
|
| 28 |
29
|
|
|
a zase kvetla a zase měla klasy a tak do nekonečna a já ani ve svém hrobě nemám pokoje,
poněvadž ustavičně prší, jen se leje a moje, moje obilí ustavičně roste a já nemohu sklidit ani
jediného snopku, protože není slunce! Slunce se zatmělo a svět se rozpadá a Bůh trpí: ale co j á
s tím mám dělat? Což pak j á jsem stvořil slunce a což pak j á napájím mračna? Proč mně
tedy nedají pokoj a proč říkají - Bože, v jaké řeči to říkají, když já tomu naprosto nerozumím? -
proč říkají, Wir sind nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehen?
I řekl Hospodin ke Kainovi: Kde jest Ábel bratr tvůj? Kterýž odpověděl; Weiss nicht, bin nicht
verantwortlich für sein Wohlergehen (Genesis IV., 9). To se mne vůbec netýká, protože mně se
vedlo vždycky dobře, takže už tehdy, když jsem byl ještě studentem, já měl zvláštní denník a do
toho denníku zapisoval jsem si jenom veselé anekdoty, když mně bylo nějakých 15 let - ach
Bože! Proč trpíš? Vždyť jsi všemohoucí: proč tedy mně necháváš tak sprostě v takové hanbě
umřít? -
Sbohem, pane B. M. P., my se už víckrát neuvidíme, z celého srdce Vám odpouštím, když myslíte, že jste mi křivdil, ale já tomu rozumím naprosto jinak: jestliže jste mi ukřivdil, Dieu soit loué! To nebyla naše věc. My nežijeme pro sebe. My nechceme žít pro sebe. My neumíme žít pro sebe. |
Počkejte, pane B. M. P., snad ještě něco Vám řeknu. Víte? Já Vám to nepovím, já Vám to zazpívám: Was ich gesehen hab', dass ichs wieder sehe: die Blüte Deiner Schönheit, den Beweis, dass ich bin -
Du verstehst: dass es Dir wohlergehe,
Du meines Todes Verdienst, Du meines Glaubens Sinn!
Pane B. M. P., počkejte, zazpívám Vám něco lepšího, ale to není píseň má, to zpívá Jan Vinař:
Kdo v noci propastech to zpívá hvězdami a z nekonečna dálek dýchá na mne? kdo přesladký se sklání nad námi a odhaluje marnost cesty klamné? Kdo v jitřních mlhách kráčí nad horami a srdce zve svou krásou nejtišší? kdo mluví, zpívá, trpí, pláče s námi a koho srdce naše neslyší? |
|
| 30 |
31
|
|
|
Ač ke svým přišel, přijali ho málo, kdo přijal však, mu světlo dáno darem a nyní hoří sám a chce by všecko vzplálo jen jediným a nejsvětějším žárem... Počkejte, mezi dveřima ještě Vám něco povím: ve francouzské „La Metropole" píše Georges Rouzet o mé knize „Dílo Felixe Jeneweina" a povídá o mně, že jsem „un de ceux qui connaissent le mieux l'oeuvre du peintre tchéque" a uvádí mne v jakousi souvislost s Hoffmannem a Edgarem A. Poem. To souhlasí. Bůh trpí. Když jsem se vracel z Karlových Varů, jako vždy, číhal na mne v Brně Oskar Reiner. To je jediný člověk z celého Velkého Brna, jenž mne zná. Je to takový druhý Skautík a je také medik. Pavla Kytlicová byla zvláštní ctitelkou archanděla Rafaela a tento archanděl má mnoho společného s medicínou. Když jsem o 1/2 8 přišel v Brně k sv. Jakubu do sakristie - to bylo památného dne 3. září 1934 - povídá mně kostelník: „Hledal Vás tady pan Reiner!" Byl bych se podivil, kdyby mne byl nehledal, ačkoliv nemohl vědět, že já přijedu do Brna... Šel jsem celebrovat a celebroval jsem u Sedmibolestné Panny Marie, to jest u Marie, která má v srdci meč a na klíně mrtvého Syna. Já vím mnohem víc, nežli se o mně ví. A když jsem po mši svaté šel se svým těžkým kalichem do |
sakristie, v levé lodi chrámu usmál se na mne Oskar Reiner, medik, jediný, jediný člověk z celého Velkého Brna, který mne miluje.
Spravedlivě mohu říci před Bohem, že tento nešťastný Oskar Reiner, medik, je jediný člověk z celé
diecéze brněn., který mne miluje. Však si to také odpykává a ještě odpyká.
Promiňte, pane B. M. P., že jsem Vás nechal chvíli čekat, ale přišel ke mně pekařský učeň, krk viňákem omotaný a tak hubený a bledý a s hláskem jako očistcová dušička nekřtěňátka a vůbec celý jako vymočené sladké dřívko, i povídám mu: Scel bes jabko? Že by chtěl. I donesl jsem mu svých jablek, kterých se už chytá hniloba. Už aspoň 2 metráky jsem jich rozdal. Někdo by myslil, že to dělám z přirozené dobroty srdce, anebo ze ctnosti, t. j. z lásky k bližnímu. Víte, co bych řekl takovému člověku? Du Schaf! Po česku: Ty jedna troubo! Já totiž myslím, že nejsou dvě trouby. Já totiž to své ovoce rozdávám nikoli z přirozené dobroty srdce, ani z lásky k bližnímu, nýbrž jen proto, že se mně kazí. Každým dnem se kazí. Má to zhnít? Jedné nestydatě bohaté mlynářce to také hnije, ale ona zavčas prodává, kilo po koruně dvacet. Sakra, to by bylo korun, kdybych nebyl trouba, t. j. kdyby nebylo ovce, což jest Schaf a bene distinguendum est: ovoce a ovce. Tady je vděčné pole pro F. X. Šaldu, je-li ještě na světě a pro Miloslava Hýska, Arne Nováka a pro |
|
| 32 |
33
|
|
|
všechny universitní pitomce. Také poněkud pro Josefa Floriana, který miluje srandu.
Pane B. M. P., já tomu pekařskému učňovi řekl: A nescel bes skyvko chleba s putró? On
mně na to povídá: já putro nesnese, já jo nemužo jest. Povídám mu na to: Ale já mám
putre dost a já bech ti jo dal rád! Chlapec zase odmítl. Věřil byste, pane B. M. P., že
někdo nesnese máslo? Což, někdo: ale hubený pekařský učeň! Pamatujete se ještě na
mou básničku o blatouchu? Víte co je to blatouch? Já myslím,
že se to jmenuje po německu Butterblume, my děti jsme tomu říkaly
Máslenička. Také moje nebožka matka tíkala tomu Máslenička.
Blatouchu, příteli včel, služebnic oltáře, bez tebe bych nerozumněl Proroctví, jež dí: Máslo a med jísti bude, aby uměl zavrhnouti zlé a vyvoliti dobré! Na místech, která nevysýchají, když všichni tvoji bratři a sestry hynou žízní, blyskotá kalich tvůj hlubokým leskem zlata jako kalich mešní o Božím Těle, a člověk se chvěje, že tvoje poupata každým okamžikem mohou rozpuknout a že se při tom stane veliké zjevení Krásy. Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen |
Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz
auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann.
Už jsem Vám chtěl říci, pane B. M. P., jak to bylo s tím Oskarem Reinerem, ale sotva jsem odbyl toho pekařského učně, chudáka, uviděl jsem svoje květiny a ty byly už tak ubohé, že onen pekařský učeň prese vše má ještě mnohem více naděje do budoucnosti než ony. Skautík mne jistě miluje jako sebe, ale zapomněl jsem mu z Karlových Varů každodenně psát, aby mně zalil za okny aspoň ty petunky, nemůže-li už zalévat celou moji zahradu, a tak, když jsem se vrátil z Čech, všechna moje okna byla bez květů... Ostatně, Skautík má pravdu: Nač a pro koho udržovati ilusi Krásy? O takové pitomosti nestojí ani Česká Akademie a Ministerstvo osvěty, natož Velkomeziříčsko! Mně však přece bylo líto květin, a tak já osel dnes jsem je ještě zaléval. Ten osel bude jakási metonymie za ovci, bezpochyby, neboť já ze zásady neužívám tropů a figur cizokrajných. Moje konve jsou těžké a kdybych ještě po druhé vydal někdy knihu „Z mého okovu", dal bych jí titul: „Z mé konve". Otokaru Březinovi velmi se líbilo pojmenování první, neb řekl: Slovo okov volil jste výborně, poněvadž připouští dvojí výklad; proto onen dřevoryt Karla |
|
| 34 |
35
|
|
|
Němce měl být obsahově docela jiný. Bránil jsem pana Karla Němce; řka, že tak jsem si to
přál já. Pan Karel Němec je jediný inteligent v Novém Městě na Moravě. A on je inteligent,
poněvadž mne nepovažuje za takového troubu jako profesor Fr. Jech z Moravských Budějovic,
ideový vůdce docela zbytečné Společnosti Otokara Březiny; já řku, docela zbytečné, poněvadž
konkuruje Kubešově třebíčské a již právem proslulé, červené i žluté sodovce a limonádě.
Kdyby z toho byla aspoň sračka, ale ono je z toho Enono. Kravám se musí dát žrát, aby byl
hnůj a aby se na polích rodilo: těma práškama se nic nedocílí, i když je před očima předsedy
poslanecké sněmovny odborně rozhazuje Kapinus. Pánové, já konečně odcházím ke svým
předkům a máte-li po mně ještě nějaké přání, jen řekněte. Já od Vás pro národ a pro Otokara
Březinu čekám jen tolik, co může dáti a poskytnouti blecha v podvlíkačkách,
slovutná Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Pane B. M. P., drahý můj krajane, nemyslete, že já na Vás zapomínám. Pane Bohumile M. Ptáčku, nepřestávám držeti Vás ve svém bratrském objetí a Vy jednou, až přijdete k rozumu, budete proklínati hodinu, kdy jste mne začal milovat, ale nic si z toho nedělejte, také starozákonní Job ve svých bolestech a ve svém strašlivém zklamání v ženě a přátelích vykřikl: Pereat |
nox, in qua dictum est: Conceptus est homo! Je to kapitola 3. a verš rovněž 3. Proklatá noc, kdy
se řeklo: Počala jsem člověka! Moje matka mne takto neproklela, já sám se takto neproklel, ale
zrovna a doslova takto byl jsem proklet českým i německým národem.
Pane B. M. P., slyšte moje německé prokletí: Jakub Deml, Priester und langjähriger Mitarbeiter Josef Florians, ist der Zeit nach der erste, der durch dle Kritik die Anerkennung als Vertreter einer vom katholischen Geiste beseelten und in vollkommener künstlerischen Form z. Ausdruck gebrachten Poesie gefunden hat. Er ist als Dichter wie als Prosaschriftsteller typischer Symbolist: die sichtbare Schöpfung hilft ihm dazu, die andere, die absolute Welt zu erschliessen. Das ganze All scheint ihm ein Lied zu singen von den Geheimnissen des Raumes, der Zeit, der Dinge, der Geschehnisse, ein Lied von Freude und Leid. Das Geheimnis ist sein einziges Thema. Aber er ergeht sich nicht in nebelhaften Visionen, sein dichterisches Schauen ist durchglüht vom Leben; sein Wort und sein Verszeigen mannüchen Anschlag, sein Satzbau ist einem straff gespannten Bogen vergleichbar, kurz, Deml ist ein mystischer Dichter ganz und gar gegenstandlichen Gepräges, der sich immer dessen bewusst bleibt, dass er mit den Füssen diese Erde berührt, mag er mit seinem Herzen auch den Himmel streifen. |
|
| 36 |
37
|
|
| Vielleicht lag es gerade an Uebermass seiner lyrischen Wesenheit, dass er sich nicht auf die Poesie beschränken konnte, denn das ganze Leben verwandelt sich unter seinen Händen in ein lebendiges Gedicht, das ständig tönt und klingt. Daher geht er von der ersten Sammlung „Notantur Lumina", „Meine Freunde" zu einer gemischten, zur Tagebuchform über, die sich am besten seiner freien Schaffenskraft anzupassen vermag. So pflegt er neben der mit saften Farben getränkten Prosa, die von einer ganz seltenen Begabung Für dichterisch schmiegsames Halbdunkel zeugt (man lese etwa „Die Todesburg", „Der Tanz des Todes", „Eine Stimme spricht zum Wort") besonders Aufzeichnungen im Stile Leon Bloys über alle Erscheinungen des Lebens. Diese Pentagramme der geheimnisvollen Sprache der Zeit und des Heimatlandes zu lösen, das hat Deml sich zur Aufgabe gestellt: Dichter und Priester sind in ihm zur Einheit verschmolzen. Neben Březina hat Deml auf den grössten Teil der zeitgenössischen jungen Dichter eingewirkt, auch auf ausserhalb der Kirche stehende: wie Nezval, Závada, Vančura. (Katholische Leistung in der Weltliteratur der Gegenwart. Herder, Freiburg 1934. Das Katholische Schrifttum der Tschechoslowaken. Geschrieben von Dr. Jan Strakoš). Přínos katolické literatury do světového písemnictví. |
Tak se to vše jmenuje a tak mně to odevzdal vlastní rukou opsané přítel Oskar Reiner, medik. Pro mé květiny neznamená to docela nic, poněvadž Skautík měl tak pilno, že je zapomněl zalévat. Ať si tedy jde svou vlastní cestou, tak jako já si půjdu svou vlastní cestou, [ Nestačí být jenom rozhořčen, musí se dát pár facek, leda že bychom přistoupili za členy docela zbytečné Společnosti Otokara Březiny. Vlastně ne docela zbytečné, poněvadž blecha v podvlíkačkách má také svůj mystický, ba přímo březinovský vyznám. Modleme se za nepřítomné bratry a sestry. A ještě jeden otčenášek za všechny přítomné, české i německé blechy a vši, aby jim Bůh popřál náplň života a potomstva jako písek mořský a hvězdy nebeské a Nejvyšší a Nepojmenovatelný nechť zachová Společnost Otokara Březiny aspoň na tak dlouho, než prolezou gymnasium všichni jejich kluci a všechna jejich velenadaná děvčata. ] Ať žije Hvězdné nebe Otokara Březiny, ať žije Mléčná dráha herynků a Marmeláda! Jikrnáči pereant! El vivant Sequentes! Sláva, sláva Stavitelům Chrámů pod prasečí měchuřinou odborného či klasického učitelství! Festina lente, Kakramente! Dr. Jan Vinař, komisař okresní politické správy v Olomouci, přes to. že je v takové blízkosti Silvestra M. Braita, dominikána |
|
| 38 |
39
|
|
|
a Jaroslava Durycha, mně rozumí dosti dobře,
slyšte, jak umí zpívat o mém rodišti:
Chudoba stříbrná slzami v lukách zpívá,
Řekl jsem jednomu vysokému znalci Vatikánu, že je tím vinen Silvestr M. Braito, ale ten starý pán to popřel, vážně tvrdě, že nikoli přítel S. M. Braito, nýbrž čeští jezuité, prý asi někdo z římského Nepomucena. Mne to vše zajímá tak jako mého Bubáčka pekařský chléb. Bubáček je můj pes a on chleba nežere. Říká se: jaký pán, takový krám, ale já ze všeho nejradši chléb, arciť |
žitný, pravý, poctivý, domácí, jak jej dělala má
matka. Žádná kněžna by takového chleba
neudělala a ani neocenila. Víte, pane B. M.
P., to je tak: aby se ocenil poctivý samožitný,
domácí chléb, k tomu je potřeba velmi mnoho
věcí:
1. Musíme se narodit v chlévě, anebo blízko chléva; 2. téměř od mateřského prsu musíme svým nosem vědět, co je to Butterblume, co mateřídouška, co lidský pot, co periodní krev žen, které nemají kdy, aby „braly" sedací lázeň, a co je to kravěnec; 3. musíme vědět, vidět a slyšet a také vlastníma ušima, vlastním jazykem, vlastníma očima, kolenama a rukama a vlastním srdcem a vlastní krví a duší zkusit, co je to píseň mariánská. Pozdvihování, růženec, Boží Tělo, pout, co je to setí, co Alleluja, co letní bouře s přívalem, co krupobití, co noční požár celé vesnice, co jsou žně, co tažení kavek, co příchod a odlet vlaštovek, co píseň skřivana, co v železech smrt tchoře - o Bože, o Bože: komu My svou lásku můžeme dát? A jaký smysl má krása květiny na stráni, kam lidská noha vůbec nevkročí? Lidská noha tam vkročila, ale lidské oko docela nic neuvidělo, poněvadž lidské srdce myslelo jen na tu svou pitomou Mařenku, či Rosalii, anebo Minynku. A tak naše dílo vůbec nikdo neuviděl. Ten |
|
| 40 |
41
|
|
|
Herder ve Freiburku měl by být opatrnější
a měl by si přečíst toto:
Vážený pane! Zajisté nemáte ani potuchy, z které krajiny Čech se ozývá tento hlas. Vězte však, že již dlouhou dobu sleduji Vaše spisy. Přečetl jsem několik Vašich prací, přečetl jsem i několik těch „Šlépějí" a všechno mě jaksi znepokojilo. Jest to již asi pět let, co zkoumám Vaše spisy i spisy Vašich nepřátelů, a ač jsem dosud mlád (mluvím upřímně: 21 let!) přece nad mnohým Vaším gestem ukřivuji hlavu. Nedivte se, že tak mluvím, neboť v mnohých Vašich frázích vidím jenom gesto. Věřte, že Vaše spisy by byly opravdu jinak čteny, kdyby je psal Deml-laik. Ale Deml-kněz?!? Žádám Vás slušně, zda byste mi mohl odpovědít několik otázek. Nebudete-li snad míti času, aneb si pomyslíte, že nestojím za to, nebudu odpovědi dychtiv. I v tom případě se mi ukáže Vaše postava. Mám několik dopisů, v nichž je mnoho posudků Vašich bývalých přátel. Nemohu z dopisů ničeho prozraditi, neboť je psáno, že jsou psány pouze pro moji osobu. Nehledím dnes již na Vaše |
některé (podle mého soudu!) snad nerozvážné kroky, opomíjím i Vaši touhu po
literárním jméně a neupírám Vám, že jste
básníkem. Moje otázky jsou jiného rázu:
Vždycky, když jsem četl nějakou Vaši poznámku a někdy i nepodařenou „špičku", již jste hodil po některém muži (nemám na mysli babské duše), vždy jsem si přál, aby ten Deml nebyl knězem. Kněz je přece něco tak vysokého a božského. „Potkám-li zároveň kněze a anděla, pozdravím nejprve kněze a potom se usměji i na anděla". (Sv. Frant. Ser.). Právě mi nyní přišel na mysl stařičký arcibiskup Dr. Kordač. Tento člověk, který s takovou láskou miloval své ovečky, si nezasloužil, abyste o něm tak psal. Vím z dobrých pramenů jaké byly obědy a večeře v jeho residenci! Myslím, že snad ani Vy tak prostě jste nikdy nežil. V jeho osobě seděl na našem stolci opravdu vědec a člověk takový, jenž neměl opravdu ani na nejnutnější. Nevím opravdu, jak může tak psát kněžská ruka, která byla přítomna tomu, když její majitel pronášel při svěcení na kněze ono závazné: „Promitto!" V tomto slově se skrývalo mnoho a Vy jste to zajisté alespoň tehdy chápal. A potom! Vaše mluva o P. Klementovi O. S. B. Myslím, že snad ani nechápete, kdo ten Method nyní jest. Zná Vás již dávno, Vy jeho též. Hradčany již pamatují Vaše styky. Váš |
|
| 42 |
43
|
|
|
ministrant je dnes terčem Vaší jízlivostí a úšklebků. Tem P. Klement je řeholník a ví, že
kdyby se ozval, že by nastal krutý boj. P. Klement je však člověkem, který rád něco snese.
Myslí si vždycky své. Jisté na tom je, že nepatří do stejné rady s prof. Šandou.
O díle Březinově mnoho nechci se ptáti. Mám asi takový dojem, jaký měl už starý Cicero, když mluvil proti Antoniovi. Antonius stále hledal v odkazech Caesarových a stále nacházel nových věcí. Cicero ho žádal, aby již toho nového „odkazování" nechal, neboť těch odkazů již bylo vrchovatě. A Jitro? Je to časopis katolického studenta? Snad. Možná, že si někdo myslí něco jiného. Prof. Pecka je prý Váš přítel. Jestliže je to pravda, pak už neříkám k věci úplně nic. Tím bych měl aspoň to nejnutnější. Nemíním Vás nikterak urazit, obzvláště jistě ne jako kat. kněze, kterým jste přece jenom zůstal, i když Vaší druhové se dali na jiné dráhy. (Bílek: Čsl. církev. Vrána, Florian?) Budete-li mi chtíti odpověděti alespoň několika řádky; děkuji Vám za vše již nyní.
Frant. Otradovec, studující
N. B. Po 3. dubnu zašlete odpověď na adresu: Bohuslav Šalda, studující, Praha I., Křižovnické nám. č. 3. |
Pane Dr. Miloslave Novotný, pane Rambousku z Kežmarku, pane Pojezdný-Doležale z ministerstva zahraničí, pane Arne Nováku, pane Miloslave Hýsku, pane Václave Brtníku, pane F. X. Šaldo a Vy všichni mužové slavní, moriturus Vos salutat! Vy všichni jste cudní a neposkvrnění! Proto Vám Bůh dal právo, soudit Jakuba Demla. O Dantovi praví Boccaccio: „Vždy, jak v mládí, tak ve věku zralém, nacházel mezi svými ctnostmi místo pro smilství". Matthew Arnold napsal o Dantovi, že jeho chování bylo nesmírně nepravidelné. Quido Cavalcanti, Dantův přítel, nachází v Dantovi „příliš mnoho nízkostí":
Žes o mně mluvil vlídně, laskavě,
Profesor Fr. Jech ze „Společnosti Otokara Březiny" si dnes netroufá podati mně ruku. Také pan předseda této Čisté Společnosti si netroufá, podati dnes Jakubu Demlovi svou ruku. Kdyby tito dva Velečelní Členové Společnosti Otokara Březiny byli samojediní ze všech lidí, kteříž si mně netroufají podati svou ruku, vlastnoručním jazykem oblízal bych Jim velepočestnou řiť. Ale bohužel, mé nemravnosti není od Boha popřáno štěstí, jehož se dostává jiným a zajisté velmi zasloužilým smrtelníkům. |
|
| 44 |
45
|
|
|
A když se Dante setká v Ráji s Beatricí, vytýká mu, že se přes varovné sny hnal za klamnými obrazy, když od něho odešla, a aby jej i proti jeho vůli zachránila, navštívila brány mrtvých a vybrala Virgilia za jeho průvodce. Virgilius, jak známo, představuje lidský rozum, lidskou nejvyšší schopnost a nejvyšší lidskou dokonalost. Ježíši, Maria, co my s tím? Gine da Pistoia si stěžuje, že v „Božské Komedii" půvabné heresie porážejí ty, kteří jsou v právu a nechávají vítěziti ty, kteří jsou, jako Jakub Deml, zřejmě v neprávu:
Ty jeho lživé řeči prázdné jsou
Pane B. M. P., jak vidíte, Lombroso a přátelé básníků a místní pan řídící Rambousek mají docela pravdu. Když až po tato místa přečetl XXI. Šlépěje přítel Miloš Dvořák, povídá: „To je vychrleno za den!" Byl jsem včera u něho v Třebíči, kde mají tu světoznámou, překrásnou, jedinečnou basiliku svatého Prokopa. Ale já nebyl v té basilice, ale nedávno v Náměšti nad Oslavou setkal jsem se s panem děkanem Richardem Tenorou, svým milým přítelem, bylo to na nádraží, on se mne nikterak nenadal, kdosi mne upozornil, že pár |
kroků ode mne stojí můj přítel děkan Richard
Tenora, ale já se neobrátil, abych pověstnou
a zaslouženou cudnost svého přítele neuvedl do
rozpaků, teprve když už přijížděl nový vlak, pan
děkan Richard Tenora odvážil se z jakéhosi mně
neznámého a nepochopitelného důvodu přiblížit
se k mé maličkosti - slovo dalo slovo, já hříšně
mlčel a pan děkan Richard Tenora, můj milý
přítel, před Skautíkem a před paní Brtvovou
z Prahy, mně velmi cudně a takřka mimoděk
prozradil, že kohosi čeká...
Potom přijel vlak a všecko se zachumlalo a ztratilo jako motýl v bouři. Tu bouři nikdo neviděl, ale já ji prožíval jak chcípající pes a takto jsem se v duchu modlil: „Ježíši Kriste, smiluj se nad tou duší, kterou miluji a dej jí světlo, aby uviděla, jak jsem ubohý!" Takto se modlím už dvě léta a Bůh mne neslyší. V Bratislavě vychází časopis prý mladých slovenských básníků a poněvadž Bůh se o mne pečlivě stará, jakýsi, mně docela neznámý V. M. V. poslal mně z toho „Elánu" (tak se jmenuje ten časopis) tento výstřižek: AD VOCEM JAKUB DEML. Tohoto léta bolo i v slovenskej tlači mnoho poplachu pre udajné výroky nebohého veľkého českého básnika Otakara Březinu o Slovákoch a Slovensku, ako ich reprodukoval Jakub Deml, literát a farár |
|
| 46 |
47
|
|
| v Tasove na Morave, vo svojom vyše 600 stranovom bachante „Mé svědectví o Otokaru Březinovi". Na šťastie nemali sme príležitosť písať o tomto „svědectví" prv - a teraz by sme už túto svoju povinnosť ľahko odbavili i tým, keby sme sa veci nedotkli ani slovom. Povedali nám totiž, že Demlova kniha je obyčajný pamflet, s ozajstným Březinom nič dočinenia nemájúci. Sama česká tlač, ktorá i s českého stanoviska musela vziať pamiatku Březinovu do ochrany pred Jakubom Demlom, nás uistila a presvedčovala, že Jakub Deml už i v Čechách dávno nie je pokladaný za človeka, ktorého možno brať za slovo. To bolo vysvetlenie celkom srozumiteľné a my sa dnes na Demla a na jeho „Šlépéje", „Svédectvá" atď. chceme dívať tak, ako by ich nebolo. Tým sa stáva i zbytočným s našej strany každé ďalšie slovo o Demlovi. - Ale vlastne bohvie, keď sa ani svätý v celej tej veci nevyzná. Keď už bola aféra likvidovaná, prichodí odrazu v Lidových Novinách Karel Čapek (v č. z 20. sept.) a konštatuje, že Demlovmu svědectvu o Březinovi nemožno cele uprieť vieryhodnosť. Tento mystík vraj o denných otázkách života skutočne smýšľal tak malicherne, že to každého, kto s ním hovoril, nepríjemne prekvapovalo. A Demlova vina spočíva v tom, že všetko publikoval bez výberu a to podľa svojho vlastného vkusu. |
Otokar Březina mi sice jednou řekl, že jazykem slovenským není možno říci žádnou vysokou myšlenku
a na př. Dante že by byl ve slovenštině přímo směšný, ale dokud jsme nečetli tento „Elán", mohli jsme se s MUDr.
Svítilem-Kamíkem těšiti, že biograf Otokara
Březiny má pravdu, profesor totiž Fr. Jech,
jenž proti Jakubu Demlovi dokazuje, že Otokar Březina kromě Andreje Hlinky a prešporských
Židiaóv nie ništa volačo iného boskal i ljubil zo Slovákmi. Neboj se, Eláne, veď
sa Deml ztratia! Dvé-li či tré-li učeben tam?
Už je ten tam!
Já totiž včera navštívil jsem v nemocnici tu na smrt nemocnou selku. Musíte, pane Bohumile Ptáčku, vědět, kdo to je. To je ta 40letá selka, kterou jsem před 12 lety miloval. Dnes už není docela nic krásná a já ve svém srdci nemám pro ni docela žádného citu. Když jsem k ní do té okresní nemocnice včera odpoledne přišel, vztýčila se náhle na svém loži v pokoji č. 43 v pavilonu pro plícní choré a kašlajíc, chrlila krev. Krev z ní šla tak jako z pumpy voda. Ani se příliš nezaradovala, když mne uviděla. Oči její byly kalné a mezi bílými, velmi zachovalými zuby, trčela černá krev. Ale já jsem Vám to nedopověděl o svém milém příteli děkanu Richardu Tenoroví z Náměště nad Oslavou. Tento úctyhodný Pán, jenž má dva bratry v brněnské konsistoři, tudíž tento |
|
| 48 |
49
|
|
|
člen úctyhodné rodiny mně ze vrozené skromností neprozradil a neřekl, koho očekává, když
už přijížděl vlak - i vyprovodil jsem svého
pražského hosta, milou paní Brtvovou až do
kupé a potom se Skautíkem jsme šli do krámu
k příteli Ondřeji Knollovi a když už jsme tam
hezkou chvíli hospodařili jako doma, přítel
děkan Richard Tenora vede si s nádraží elegantního, mladého, černovlasého důstojného pána
a s ním jakousi dámu, ne už tak mladou, ale
přece patrně velmi dobře vychovanou a ještě
půvabnou (pokud mezi katolickými kněžími je
dovoleno mluviti o půvabu žen) - a co čert
nechtěl: k příteli Ondřeji Knollovi vstoupí do
krámu starý pan Dr. Dreuschuch, zdravotní
rada, jako starému známému mně podává ruku
a povídá: pan děkan Tenora dostal dnes vzácnou
návštěvu, je to jezuita profesor z Lovaně a já ho
zejtra povezu do Třebíče na prohlídku svatoprokopské basiliky...
Proč já takové věci mám vědět? A proč pan zdravotní rada Dr. Dreuschuch vůbec nic nevěděl o té aristokratické dámě, která toho mladého, černovlasého, zajisté učeného jezuitu profesora z Lovaně až do Náměště doprovázela? Což by byly aristokratické dámy samozřejmé Mitgepäck mladých, kučeravých, veleučených a černovlasých jezuitů? Ta mladá, t. j. ta 40tiletá selka v nemocnici umírá. Před 13 roky viděl jsem ji ponejprv |
a tehdy jsem řekl Pavle Kytlicové: Kdybych se
směl a mohl ženit, žádnou jinou nechci! Já totiž
měl vždycky sklon k selství. Tehdy byla ona tak
plachá, zdravá, pěkná a ztrácela se v práci.
Předevčírem u nás hořelo. Bylo to po půlnoci, já se probudil (neboť spávám při otevřeném okně a každé bliknutí hvězdy mne budí), vidím svou ložnici osvětlenu, vyskočím s lůžka, na východě plá rudá záře, vidím žhavé jiskry vyletující jako ze sopky a svítící oblaka rudého kouře, všechno se to vyvaluje za Bavičovým kopcem, nebe je červené ohněm, což je příšerné, když svítí hvězdy - - - Oblékl jsem se, elektrika nesvítila, a šel jsem za svou umírající selkou. Byly 2 hodiny po půlnoci. Nenadála se mne a potěšilo ji, že přicházím. Kašlala, ale ten kašel byl záchvat a bylo to jako příchod smrti. Její nejstarší 2 děti, i její tchán byli u ohně. O jejím muži nevím nic, bezpochyby byl také u ohně. Možná, že mu křivdím, ale já o něm nevím nic. Nechci o něm nic vědět, mne, jak známo, zajímají jenom ženy. A tak jsem byl u své milenky selky nějakou hodinu, ona umírala, hasiči troubili, lidé běhali sem a tam, děti byly u ohně, byly 2 hodiny po půlnoci, všecko co bdělo a všecko, co se probudilo, bylo u ohně - slyšeli jsme až do pokoje praskot ohně, já viděl cestou „samohaše krvavé" - - a kolem lože umírající selky cítil jsem, viděl a prožíval nekonečné prázdno. |
|
| 50 |
51
|
|
|
„Viďte, já už umrlčím?" Tomuto termínu neporozumí Němec. Dal jsem jí prášek, po něm se
přece jen uklidnila - už k ní chodím skoro 14
dní, k této své lásce, k milence selce, je to sestra
mého přítele a nemohu jí pomoci. Nedávno
zaopatřoval jsem jejího otce, o něm Vám ještě
povím, on mně řekl umíraje: „Svět je skryté za
světem - velebné pane, jenom V e mně rozumíte!"
Považuji si tohoto ocenění a této kritiky stokrát víc než členství České Akademie, kterého se mně, díky Bohu, nikdy nedostane. Ku podivu, právě tuto chvíli dostává se mně pod ruku dopis slovutného Pána z řádu Sv. Benedikta, ta Slovutnost se jmenuje P. Nikolaus von Lutterrotti O. S. B. a mezi jiným (Abtei Grüssau, 18. Mai 1934) píše: Demls feinsinniges Schrifttum ist mir nicht unbekannt. Aber die Verlegerfrage gehört zum Unerquicklichsten, was es auf dieser Welt gibt. Ich bin ja nicht so radikal wie jener Schriftsteller, der alle Verleger ins Verbrecheralbum verbannen wollte, aber gut zu sprechen bin ich auf die Rasse der Verleger auch nicht. Herder wird kaum in Betracht kommen. Er hat ein ganz bestimmtes Fach- und Interessengebiet, i n d a s s i c h D e m l n i c h t e i n o r d n e n l ä s s t. Wäre Deml Sudetendeutsch, so würde Korn-Breslau sich interessieren lassen. |
Da es sich aber um eine Uebersetzung aus
dem Čechischen handelt, fürchte ich, dass die
augenblicklich so unerquicklichen nationalen
Gegensätze ein Hinderniss sein werden. Meinen Verlag (Ostdeutsche Verlagsanstalt) kann
ich wirklich nicht empfehlen. Der frägt immer
nur: Wie viel Absatz garantieren Sie? Mein
letztes Opus wurde nur verlegt, nach dem der
Landeshauptmann eine Subvention sicherte,
die jedes Risiko ausschloss. Um das sehr
schäbige Honorar muss ich zu jedem Zahlungstermin einen Ringkampf aufführen. Wie
gesagt, ich kenne diese Rasse! Dazu kommt,
dass bei uns wegen der Geldknappheit das
Buchgewerbe nicht zu lachen hat. Die grossen
Gewinne, die es den Verlegern gestatteten,
nebenher feine Büchlein, die keinen Profit
bringen, nur der Sache wegen herauszubrin-
gen, sind nicht mehr zu machen.
Sollte Demls neues Büchlein drüben verlegt werden, so bin ich gerne bereit, es in einer Zeitung, an der ich mitarbeite, zu empfehlen. D. h. wenn diese Zeitung bis dort noch erscheint. Auch würde ich dann einige Anschriften von Zeitschriften geben, in denen das Buch mit Aussicht auf einigen Erfolg besprochen werden könnte. Die dreimal + + + Geldfrage ist der Tod so vieler schöner Schöpfungen! Da steigt einem oft geradezu der Jammer auf. |
|
| 52 |
53
|
|
|
Mit den besten Grüssen bin ich Ihr sehr
ergebener
P. Nikolaus von Lutterrotti
Tak vida, já myslil, že mne zná jen Sigismund Bouška, ale skrze Fr. Otradovce zná mne i benediktin P. Klement, a teď už i Nikolaus von Lutterottí, jemuž feinsinniges Schrifttum Demls nicht unbekannt ist. Trochu se bojím, aby to moje Schrifttum nebylo mu tak známo jako Adolfu Wenigovi z Národního divadla „Moje Svědectví". Pan Wenig totiž nad touto mou knihou s velikým mravním rozhořčením se rozhořčoval jako ta redakce bratislavského „Elánu", ale když se ho přítel ptal: „Nu, a četl jste tu Demlovu knihu?" jako israelit, v němžto není lsti, odpověděl: „No, já sice jsem ji nečetl, ale co o ní psaly noviny, je tak strašné, že atd." Letos se urodilo nesmírné množství hub, i v mé milé Medřiči dostanete kilo hříbků za kačku, jak mně hlásil můj přítel žid pan Weiss, „co umejvá ty židáky", jak mně řekl, aby odůvodnil, že jsme kolegové, on je takto dohazovač dobytka, pan Weiss, ale přes to člověk tak čestný a poctivý a milý, že jsem mu před týdnem řekl: „Pane Weiss, Vy byste se měl dát pokřtít!" On pan Weiss dobře mne zná, je to jediný člověk ve Velkém Meziříčí, který ví, že já |
nikdy neřeknu to, co vím. On mne pan Weiss,
dohazovač dobytka a židovský kostelník, oslovuje
vždy německy a už z toho je vidět, že je to
v Medřiči jediný člověk, který mne nejlépe
zná. Vidíte, pane Weiss, my dva se rýmujem,
Vy jste Weiss a já jsem bílá vrána mezi černými.
Když je mnoho hub, bude napřesrok veliká bída. Letos vyskytla se mezi čsl. hřiby docela nová odrůda, kterou podle Linéa T. G. Masaryk klasifikoval, nazvav ji Inteligence odvozená. Je to inteligence, která mých knih, anebo mých dopisů sice nečte, ale „má o nich své určité mínění". Jednou jsem Otokaru Březinovi prozradil, že mne miluje jeden tesařský pomocník, že mne navštěvuje, mé knihy čte a stále cituje a že je blažen, je-li v mé společnosti a mně že je to také milé. Otokar Březina tehdy mně na to řekl, že k lásce není potřeba stejného vzdělání. On ten tesařský pomocník měl jen obecnou školu. Otokar Březina byl toho mínění, že v lásce není potřeba ani stejného původu, t. j. že na př. pan hrabě docela dobře může milovat služku a arcikněžna na př. svého šoféra. To je arciť už výklad můj, neboť jsem přesvědčen, že existuje zásadní rozdíl mezi Jakubem Demlem a mezi na příklad kardinálem de Richelieu, anebo učeným jezuitou z Lovaně, o němž upřímně pochybujeme, že |
|
| 54 |
55
|
|
|
by byl schopen na př. docela vážně
poprositi v curyšském nočním expressním
rychlíku svou ušlechtilou průvodkyni, aby mu
darovala své růžové kombiné, které má právě
na svém holém těle. Já řku docela
vážně, tedy asi tak, jako umírající voják
na bojišti touží, aby ještě jednou se na něj
zadívaly oči jeho matky. Jaké asi byly, když
dobrovolně počala? Víte, že bych si to troufal
vědět, jak to vím?
Pane B. M. P., vidíte, že žertuji, Otokar Březina, jak víte z mých knih, výslovně a zřetelně odsoudil durychovskou glorifikaci služek (pometlo zůstane pometlem a báchorky o Popelkách, které se staly královnami, jsou jen pro malé děti) a vévodkyně, která se zamiluje do svého šoféra, anebo zámeckého abbé, nepochybně měla otcem [ štalmeistra svého otce. V lásce se přece nejedná o stehno, anebo o zadnici, i kdyby byla sebeušlechtilejší, ba božská, k zulíbání, není-liž pravda, pane B. M. P.? ] Ta 40letá selka, kterou jsem navštívil v nemocnici a která chrlí černou krev, očekávajíc smrt, tato selka, o které jsem před 13 lety řekl paní Pavle Kytlicové, že bych si ji vzal za ženu, kdybych se směl ženit (toť se rozumí, paní Pavla Kytlicová toto mé slovo za čerstva řekla celé té rodině a té dívce, která se mně potom ještě více vyhýbala) - tato vůči mně mladá selka přede 2 roky mě velmi poděsila: šel jsem právě na mši |
a za vraty slyším srdcelomný křik, vrazím na
dvůr a co vidím? Na zápraží stojí matka a kolem
ní dětí a všecko to hlasitě naříká, řve a pláče.
Selka je nad kolena vykasaná a z nohy řine jí
krev jako z konve, a ona tu stojí a naříká a kolem
ní stojí její děti a hlasitě pláčí. Všecko hlasitě
pláče a všecko nehybně stojí a v lýtku té ženy je
díra zvíci pěstí a z té díry hrne se krev... Co je,
co se stalo? ptám se. A selka mi vypravuje, že
měl přijít handlíř pro selata a ona ta selata
chytala, aby mu je dala, a selata křičela a svině
se vyřítila a vrhla se na ni a vytrhla jí lýtko
a byla by ji rozsápala atd. Honem jsem ji dal
obvázat a honem do auta a honem do nemocnice. Byl nejvyšší čas, ale ta milá selka se
bránila a vzpěčovala: „Muž není doma a co
řekne, že bez jeho dovolení jsem jela do špitalo?" Hovno řekne a už ať jste pryč! povídám jí,
své milé, na rozloučenou. Tož ji to přece neminulo, umírá skrze svini jako já. To mi projelo
hlavou a ta moje svině je moje dobrá pověst.
Pane B. M. P., máte ještě trochu trpělivostí?
Od té milé selky, která v nemocnici umírá - poproste mne jednou, abych Vám vypravoval, jak v Tasově vypukl požár, jak celá moje prázdná a opuštěná ložnice v Březinově pokoji byla ozářená, bylo to kolem 2. hodiny po půlnoci, a jak jsem vstal, elektrika nesvítila, jak jsem se oblékal, jak jsem dolů oknem volal na pádící sousedy, co a kde to hoří, jak jsem nešel |
|
| 56 |
57
|
|
| k tomu ohni; nýbrž za tou umírající ženou, kterou před 13 lety bych si byl tak přál míti svojí milenkou a která teď ležela přede mnou zbavena veškeré krásy a po tolika porodech a po takové otrocké práci oloupena i o ten poslední svůj půvab - a jak jsem jí dal prášky a jak ona se svíjela bolestí, klečíc před divanem na holé zemi uprostřed much a nepořádku a špíny - - a já jediný byl jsem jí společníkem této strašné bídy, ona kašlala, byl to kašel bez hlenu, jen z podráždění srdce, na které tlačily plíce a na ty plíce tlačila naduřelá, zvětšená játra, a tento kašel namínal, oči vylézaly, dechu nebylo možno popadnout, pacientka prudce se vztýčila, chytila se oběma rukama za hlavu a chuděra byla tak zoufalá a já ji těšil, že prášky začnou účinkovat a že bude lépe - a byli jsme tu docela sami, neboť tchán jako hasič běžel k ohni a muž byl kdesi venku a Mařenka a Jiřík, nejstarší dvě děti, neodolaly zvědavosti a odběhly také k ohni a ty nejmenší děti tvrdě spaly, nic nevědouce ani o matce, ani o tom ohni, ani o Jakubu Demlovi a přece Jarmilka je tak ušlechtilá - - Děvčeti je teprve 9 let, Jarmilce, ale co mně to pomůže, až jí bude 24 a mne tu už vůbec nebude? Kdyby mně národ popřáti ráčil, abych směl popsati tuto strašnou noc, kdy pod hvězdami svítily v mém rodišti „samohaše krvavé" a kdy jsem záviděl milé Zezulce, že smí umříti..! |
Pane B. M. P., básníku mého rodného kraje, nevím, máte-li ještě trpělivost provázet mne mým rodným krajem, když já na každém místě musím se zastavovat a nohy už mně neslouží, mé drahé, k zulíbání milé nohy mne zradily a opustily a potupily a zapřely, a já z veliké vděčnosti a z velikého porozumění toužil líbati jejich stehna - mé drahé nohy! Ale o 3 hodinách v noci konečně vezou moji selku do nemocnice, za 4 hodiny tam budou - - a hvězdy svítí, ty hvězdy, kterým jsem věřil mnohem víc nežli své matce a nežli Pavle Kytlicové a nežli Bohu: a tyto hvězdy mne zapřely, zradily, opustily a ke všemu ještě hanebně potupily. Bůh je mi svědek, sur mon Dieu, takového opovržení jsem si nezasloužil. Pane B. M. P., vidíte, že stále žertuji. Neboť konec konců štalmeistr a šofér nelíbají stehna jinak než kněz, který má na zemi před sebou krucifix. Když jsem od té své milé umírající selky (já neměl odvahy říci jí, že by bylo mnohem lépe, kdyby umřela než takový svinský a prasečí život!) - nikdo nemá odvahy, říci mně do očí, že by bylo mnohem lépe, kdybych náhle a okamžitě umřel, než takový svinský a prasečí život - když jsem od té umírající, jako já krev chrlící selky přišel k paní Anežce Nožičkové do Kočičiny, neboť tak se jmenuje předměstí Třebíče - ona nebyla doma, ale lidé mají rádi Anežku |
|
| 58 |
59
|
|
|
Nožičkovou jako sebe, lidé jedné městské
čtvrti poznají svého člověka a mají ho rádi,
a já nebydlím v žádné městské čtvrti, ale naložili mně velkou, pětilitrovou,
okurkovou láhev třešněmi a dolili to všecko lihem, špiritusem, čistým tedy alkoholem, stálo to za mým
oknem několik týdnů na slunci, a už to nestojí, protože ten čistý špiritus jsem začal pít
a už jsem jej i dopil. Přítel Karel Veselý, pokladník Živnostenské banky v Karlových Varech,
ze všech lidí světa mně nejmilejší člověk, poněvadž miluje Dalmácii a moře jako já
a [ poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji
budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já
věřím v život věčný a vím, že všechna stehna
z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě
stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je
přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná
blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně
na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela
nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk. ]
Přítel Karel Veselý v Karlových Varech mně vypravoval, že byl u bosenského regimentu a jak fasovali butelu rumu, už věděl, že přijde útok na bodák. Když ponejprv fasovali butelu rumu, přišel útok na bodák, ale tenkrát jsem byl tak opilý, že jsem vůbec nevěděl, co dělám. Ich bin ganz und gar nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehen. |
Podruhé jsem si dal pozor: když nám zase dali butelu rumu, já nepil, abych věděl, co dělám: měli jsme dlouhé nože a tyto nože byly tak obávané, že v našem regimentu už bylo velmi málo pravých Bosňáků. Ale Čechům nastrčili bosenské, mohamedánské fezy a všechno před těmi červenými fezy utíkalo. Tak mně vypravoval přítel Karel Veselý. Já už nemusím být vůbec statečný, já už nemusím být ani mravný, ani ctnostný, ani svatý - docela stačí, když si nastrčím rudý fez: Jakub Deml. Já nemusím být ani básníkem: mám-li na hlavě ten rudý fez, každý slušný a o svou čest dbající člověk ode mne utíká. Ba celá Cyrillometodějská brněnská záložna katolická a každá katolická sviňa ode mne utíká! Já nevím, co Vy o tom myslíte, pane Bohumile M. Ptáčku, ale já začínám psáti román, začínám jej psáti německy ovšem, protože národ český o něj naprosto nestojí. Posuďte, milý krajane, obstojí-li tento román před úsudkem mých milých krajanek, které milují už jenom Shawa a Galswortsyho, poněvadž jsou l'intelligence derivée. Ten Shaw prohlásil, že žena je krásná jenom v noci. Takové mínění o ženě mám sice i já, ale Bernard Shaw je příliš stár a příliš dalek od katolické Církve, aby věděl, že stehna ženy katolické chutnají podstatně docela jinak než stehna ženy protestantské, anebo stehna židovky. Pane Shawe, ich bin |
|
| 60 |
61
|
|
|
ganz und gar nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit, jste už dědek starý, máte myslit už jen
na smrt a ne na ženy.
Právě tu mou selku z nemocnice přivezli a vidím, že s ní přivezli i ty hrozny a meruňky a piškoty, které jsem jí předevčírem daroval. Hodiny její už jsou sečteny. Podívala se na mne pravým okem a hned je zase zavřela, tak je slabá. Ještě mne poznala, ale moje jméno už nestačila vyslovit, její rty už si všecko nepamatují a proto asi pětkrát opakovala: Pane, pane, pane, pane, na mou důstojnost docela zapomněly její rty. Já také. Dej Bůh, aby mně všichni odpustili. Ich verzeihe Ihnen, Herr B. M. P., vom Herzen, aber die Wunden sind zu tief und fürchterlich, auf dass ich vergessen kann. Nemá se říci: a l s dass? A paní Nožičkovou jsem musel jít hledat na pole, vybírali brambory. Ochotní lidé z Kočičiny, docela cizí jinak, ihned pro ni poslali, ale jeden kupecký příručí ještě mne k ní vedl. Potkali jsme ji cestou vedle potůčku, nesla Pavlinku v náručí a Staník klusal vedle ní. Když konečně byla se mnou v bytě sama, vypravovala mi, co se jí zdálo o Pavle Kytlicové. Že byla jakási slavnost, mnoho lidí a že tam byl dlouhý přetržený řetěz a ony že jej spojovaly. A když už byl zase spojen, přicházel muž: byl jste to, důstojný pane, jako Vy, ale nebyl jste to Vy, tak řekla paní Nožičková, ten muž byl tlustý a malý a jak ho paní Pavla |
uviděla, odvrátila se s hněvem, obrátila se zpět
a povídá: Já ho nechci ani vidět, pojďme pryč!
A ještě mně vypravovala paní Nožičková, jak
vzala paní Pavlu kolem pasu (paní Nožičková to
demonstruje na mně) a jak šly a jak paní Pavla
se k ní tiskla (sich anschmiegen) a nechala
klesnout hlavu na její rameno a tak šly a to
malé, hnusné chlapisko tam nechaly. Paní Nožičkové se zjevila paní Pavla ještě v jiném snu,
vznášela se nad jejím ložem v noci světlá, jako
anděl, „a i když už jsem procitla, já věděla, že
ona je tu", tak řekla paní Nožičková.
Takové sny mně máte hned napsat, řekl jsem paní Nožičkové, a ona pravila, že mně to už kolikrát chtěla psát, ale pro ty děti a starosti a práce že se k tomu nikdy nedostane. Slíbil jsem paní Zezulové (to je ta moje umírající selka), že umru spíš než ona. Jakmile nás přestane milovat člověk, od kterého jediné si to přejeme, už jsme zemřeli. To lýtko tehdy vykousla Zezulce rozlícená svině, matka toho chyceného selete. Nevím, pane B. M. P., nezapomněl-li jsem Vám to říci. Necítím se zdráv. Tou cestou do Třebíče jsem nachladl, dostal jsem horečku a až ve mně hrklo, když mne pan primář Šádek pozval do svého kabinetu, že ode mne bude něco chtít. Ulekl jsem se, že na mně poznal mou nemoc, že snad Pavla Kytlicová ve snách mu zjevila, co mi je a že tedy mne bude vyšetřovat, že se musím svlíkat do naha... |
|
| 62 |
63
|
|
| Jak jsem si oddychl, že to bylo něco jiného! Ale horečku jsem již měl, dvě studená piva naráz jsem do sebe hodil a pak jsme chladnou nocí jeli v odkrytém autu a dnes už jsem si netroufal spát při otevřeném okně, ba i deku jsem odhodil a přikryl se duchnou, ráno to bylo lepší, teď v noci už mám zase tíhotu na prsou a kašlu, ještě že to není krev jak u Zezulky a že jsem v celém domě sám a že nikdo není zodpověděn za mé zdraví a za můj zdar! Teď jsem si uvařil čaj, pane B. M. P., nechtěl byste také číšku? Není to dobré, svítím sice elektrikou, ale nad plotnou bylo přítmí a já ten čaj do vody vhodil dřív, než vřela, teprve teď cítím, že ta voda je ještě syrová, anebo nemám žádnou chuť. Říkají, že při agónii ze všech smyslů nejlépe funguje sluch. Možná, že píšu, možná že tuto noc sedím sám ve svém velkém domě, možná, že včera v noci mne navštívil bratr, poněvadž jsem mu posvítil na schody a zapomněl zhasnout a dnes ráno žárovka ještě svítila, možná, že Zezulka ani neumírá a že jsem vůbec nemluvil s Milošem Dvořákem a s paní Nožičkovou, možná, že to vše se mně jen zdálo a že vůbec nežiju a že tyto vidiny jsou jen můj očistec, ačkoliv podle našeho dogmatu očistec je místo, kde se trpí v naději a jak trpím já, patrno z toho, že dnes ráno jsem se probudil z divného snu: listonoš mi přinesl hrst korespondence a zahlédl jsem v ní i dopis se známou obálkou a se známou adresou, |
své jméno psané na obálce zbožňovanou rukou a já žádného toho dopisu neotevřel
a položil jsem je všecky na stůl a ruce mi klesly
a tak jsem procitl a nad mým schodištěm žárovka ještě svítila a bylo již ráno. Není nic
smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou
zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné
světlo zhasla.
Unter Deinen Schutz und Schirm fliehen wir, o heilige Gottesgebärerin! Zu Dir rufen wir, elende Kinder Evas! Zu Dir seufzen wir trauernd und weinend in diesem Tale der Zähren! Wende Deine barmherzigen Augen uns zu! Tuhle toto z u jsem se naučil teprve v Karlových Varech. V té všeobecné nemocnici, ve které v Karlových Varech v roce 1929 umírala Pavla Kytlicová, mají kapli, ve které jsem tehdy a i letos sloužíval o půl 7. ráno mši svatou. A jeptišky se modlily: Wende Deine barmherzigen Augen uns z u ! Kdežto já dosud byl zvyklý modliti se po německu: Wende Deine barmherzigen Augen zu U n s ! V tom je veliký rozdíl: ty ctihodné Sestry dávaly důraz na to W E N D E N , kdežto já toto WENDEN naprosto už předpokládaje, zdůrazňoval jsem svou vlastní osobu. Jaká to ode mne zaslepenost, jaká troufalost a pýcha! Vždyť se mně mohlo na to říci: Já mám maminku, svatou Annu, a svého Syna Ježíše: ich |
|
| 64 |
65
|
|
|
habe ganz und gar keine Pflicht für Ihre Gesundheit und für Ihr Wohlergehn zu sorgen!
Pane B. M. P., kdybych náhle umřel, prosím Vás, řekněte mým přátelům, že to bylo z nesmírného požívání alkoholu. Nechci, aby o tom kolovaly nejapné legendy. Obdukce není třeba, je možno se spolehnout na mé slovo. Ta moje láska dohasíná. Byl jsem u ní dnes v noci zas, vykašlávala celé přehoušle krve a dusila se tím. Jinak byla dosti při vědomí. Byla tam návštěvou žena z druhého konce Tasova a poněvadž nemocná po tom krvavém záchvatu vysílením usnula, manžel potichu se dal do vypravování: „Já meslím, že to potrvá ešče tak do rána!" Pohrozil jsem mu prstem a dal jsem ukazováček na ústa, chtěje mu naznačiti, aby mlčel. Umírající totiž kolikrát dělají, že spí, aby se tak dověděli o sobě nahou pravdu. Před nějakými 30 lety četl jsem buď od Balzaca nebo od Flauberta krásnou středověkou novelu: sličné, l6leté páže zbožňuje svou mladou, vdanou velitelku. Dáma usíná ve svém purpurovém křesle. Dáma už spí. Páže se jí blíží a kochá se její spící krásou. Dáma spí víc a víc. Páže se dotýká cudně jejího kotníku. Páže vzdychne a políbí ten něžný kotníček. Bylo to jako když nachový motýl zavadí o růži La France. Ale sotva to učinilo, páže zděšeně couvne. Dáma má oči zavřené a šeptá: Neboj se, hochu, já spím! |
Proti všemu očekávání umírající selka pootevřela oči, obrátila se na svého muže a povídá: „Cožes to řekl?" Ale nic, já jen tudle tetičce vekládám, že bodeme zétra vebirat jablóška! - Ale tes povídal, že meslíš, že to potrvá ešče tak do rána! Nevím už jakou lež na to odpověděl ten neopatrný muž. Byla už noc. Děti dávno spaly, František, Mařenka, Jiřík, Jarmilka a Stanislav. „Paní Zezulová, já bych Vám přinesl Tělo Páně?" - A tak Ve scete, abech už bela pod drnem? To je zvláštní, že náš lid tak krásně a správně ztotožňuje Boha a smrt. Vysvětlil jsem umírající ženě, že jsem jí chtěl přát jen dobrou noc. Ona nemá tušení, co se ve mně děje. Usnula. Jak pěkně dýchá. Ta tetička s druhého konce Tasova nám šeptá: To dělá ta svatá Terezička. Položil jsem totiž umírající ženě mezi její prsy relikvii svaté Terezičky. Při tom jsem ji žehnal, neboť ctihodná Anna Kateřina Emmerichová mnohokrát připomíná, jak silné účinky má požehnání pravice kněžské. Je to strašné. Petrolejová lampička svítí na kredenci hned vedle mých darů, které z nemocnice přišly zároveň s pacientkou: hrozny, piškotový srnčí hřbet a netknutá Weckova sklenice s mými meruňkami. Ty meruňky jsou z mé zahrady a chci o nich napsati román. |
|
| 66 |
67
|
|
|
Muchy kolem nás ze spaní bzučí, Bubáček,
můj věrný Sancho Panza, pod postelí umírající
ženy drbe se zadní nožkou za uchem, čekaje, až
se zvednu - Vy tady máte blech, povídám panu
Zezulovi, škrabaje se na nohou hned dole, hned
vprostředku, hned docela nahoře u kořene, také
punčochy jsem si natáhl přes kotníky: já nezapomenu žádné slovo a pozorujete-li tuto mou
symfonii, pane B. M. P., je to Smetanova „Má vlast".
Radix. Kořen. Pamatujete, že v této své symfonii říkám tuto slovo teprve po druhé? A vidíte, že je skryto za každou větou? Není dovoleno muži, který se chápe pera nebo dláta, aby hledal originálnosti, neboť jeho jedinou věcí je vášeň a nemůže jinak než utvářeti nebo zpívati na způsob nový, poněvadž žádné neštěstí není jako druhé (W. B. Yeats). Když jsem dnes ráno Zezulce nesl naposled Tělo Páně, hned u oltáře dostal jsem, prudce klekaje, záchvat srdce, který trval hodinu, takže jsem šel k umírající jako 90letý stařec a lidé se ohlíželi, proč proti svému obyčeji nejdu rychle. Předevčírem měl jsem v hlavě překrásnou báseň, která se jmenovala „Pravda". Měla zrovna tolik slok, kolik bylo mých pravd o Pravdě. Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda |
žen. Pravda živých a pravda umírajících.
Pravda milujících a pravda nenávidících.
Pravda šťastných a pravda nešťastných.
Měl jsem to všechno pěkně zrýmováno: pravda dívek a pravda matek a pravda vdov a pravda rozvedených a pravda kněze a pravda selky a pravda hraběnky a pravda kočího a pravda švadleny, a pravda uměleckého knihaře, a pravda studenta, který zabil malého kluka a hodil ho do řeky a pravda 45leté nemocné, nervósní, arogantní hospodyně, která svého chlebodárce považuje za zouvák, a pravda psa, a pravda kavky, a pravda lilie, a pravda vody, prasete, Tomáše Bati, československých biskupů a Lacrimae Christi. Horečka už mi přestala, teď se mne chytá zimnice, musel jsem si obléci vlněný svetr. Kašlu. Bubáček se točí pod mou kalinou a vrčí a štěká na blechy, které ho koušou a které ho našly dnes v noci pod postelí umírající selky. Každý se jinak škrábem a každý jinak vrčíme a hafáme: není to ze zlé vůle, je to jen z duševní zaslepenosti, poněvadž blecha ani netuší, že my vrčíme a štěkáme a motáme se kolem svého ocasu kolem dokola. Blecha také je příliš malá, abychom ji popadli svými zuby. To je nám psům neuchopitelné mystérium. Ve 4. kapitole knihy Jobovy čtou se verše, které mne velmi často ohromovaly: Ke mně pak |
|
| 68 |
69
|
|
|
povědíno jest slovo skryté, a jako kradmo uchopilo ucho mé prameny šepotu jeho.
V hrůze vidění nočního, když připadá tvrdý sen na lidi, strach držel mne, a třesení, a všecky kosti mé předěšeny byly. A když duch v mé přítomnosti pomíjel, vstávali vlasové na těle mém. Stálť jeden, jehož obličeje jsem neznal, (toliko) obraz byl před očima mýma, a hlas jako větříku tichého slyšel jsem: Zdaliž člověk, přirovnán k Bohu, spravedlivým nalezen bude, aneb nad Stvořitele svého čistější bude muž? Hle, ani ti, kteříž slouží Jemu, nejsou stálí, i na andělech svých nalezl nepravost: čím více ti, kteříž bydlí v domech hliněných, jež ze země mají základ, stráveni budou od mola? Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? řekl jsem příteli Karlu Veselému v Karlových Varech, každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mne nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal! Na to mi přítel Karel Veselý odpověděl: Tomu nerozumím, takovou potřebu já nemám! Příteli Veselý, jak Vám závidím tohoto štěstí, jež máte společné s tolika emancipovanými ženami! Jenže Vy se mýlíte. Vy máte přece choť |
a to znamená hudbu sfér, o které píše Otokar
Březina: „I těm, kteří si této hudby neuvědomují,
poněvadž se v ní narodili
a ustavičně je provází, zavane
najednou v neočekávaném poznání ve
chvílích radosti a lásky jako píseň vznešených nadějí..."
A mimo to, příteli Karle Veselý, Vy máte dceru Maryon, která tolik trpěla a která Vás tak podivuhodně a tak skrytě miluje! Nemluvte mi tedy tak a nezarmucujte mne, ale dobře všecko uvažte, posuďte a řekněte mi přímo, že také já mám právo na nějaké to dětské stehýnko a pohlazení! Ale včera o 10 hodinách v noci bylo mi zle, požil jsem 20 kapek Stabilactrum Valerianae Dra Fragnera, vyšel jsem do zahrady před dům, stěžuji si Bubáčkovi a on mi řekl, abych šel k Liškům do hospody, že mi to přestane. A tak jsem šel, pěkně pršelo, skrze mraky bylo cítit svítící měsíc, pěkně pršelo a všichni už spali, v žádné chalupě a v žádném domku nesvítilo už světlo, ticho bylo nesmírné a všichni už spali, a já s Bubáčkem jdeme do vesnice, a u Zezulů ještě svítili a obě okna do ulice byla otevřená, i otevřel jsem vrata, přivítala nás veliká svině, která ještě nespala a která před rokem své paní vykousla půl lýtka... Bubáček o tom nic nevěděl a tak jsme starou svini minuli a přišli do světnice. |
|
| 70 |
71
|
|
|
A potom jsme šli do městečka, uviděl jsem světlo u Prokšů v kuchyni, i šli jsme do této hospody a ptali se nás, co si přejem, já chtěl sifon, ale neměli, že prý ho poslali umírající Zezulce - bylo tam smutno v té kuchyni, po chvíli vyšel jsem s Hubáčkem ven, byli jsme pod hvězdami - a co teď? Šli jsme do druhé hospody, byl tam pan vrchní strážmistr a jeden opilý člověk a my pokorně jsme přisedli, ten opilý mluvil o smrti a o zpovědi, abych prý ho vyzpovídal, až umře, ten pan vrchní strážmistr ho napomenul a já koupil Bubáčkovi za korunu vuřta a pan vrchní mi řekl, že ten pes mi přijde draho - a potom přišli pánové z noční obecní schůze a my s Hubáčkem vyšli na ulici, ale já se té noci bál, i šli jsme k mému bratru poštmistrovi, má jednopatrový dům a dolejší okna byla tmavá, jen ta hořejší byla osvětlená a otevřená a hrálo tam rádio - já volal: Herr Postmeister, halló - nikdo mne neslyšel, nikdo se neozval, dole bylo už zamčeno a za chvilku světlo zhaslo i v těchto bratrových oknech. Není kam jít. Není kam jít. Není kam jít. A tak jsme se s Bubáčkem vrátili k té umírající selce... A potom k půlnoci vraceli jsme se domů a nikdo nás nepohladil, nikdo nepochválil, nikdo nepotěšil, nikdo nečekal. A přestalo pršet a svítil měsíc a my nemohli spát. Strach z noci. |
Děs z noci. Před mnoha lety noc co noc vídal jsem v hospodě jednoho muže, který se nedávno oženil: jemu bylo 60, nevěstě 24 let. Povídám hostinskému: Prosím Vás, není tomu ani 14 dní, co se ten pán oženil, má takovou hezkou, mladou ženu: jak může vysedat tak dlouho v hospodě? Na to mi řekl hostinský: On se bojí noci, čeká tady, až žena usne. Jemu je 60, jí 24. Ale jsou květiny, které rozkvétají a voní jenom v noci. A také jsou motýlové, kteří poletují a radují se jenom v noci. Takový lyšaj smrtihlav. a jeho smutná Oenothera.
Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví,
Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulánského rytmistra; jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, t. j. toho deputátníka, co jezdí s volima. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná je pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriana, jiná Jaroslava Durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, který mně tyká jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnější ze všech pravda Jakuba Demla. Že mne zapře, že mne opustí, |
|
| 72 |
73
|
|
|
opustí a zradí národ český, to mne ani nepřekvapuje, ale že mi to učiní i národ německý, to
mne děsí, neboť národu, z něhož vyšel můj děd,
přičítal jsem mnohem vyšší inteligenci a daleko
vyšší mravnost.
Veliké světlo a náhle tma,
Tuto písničku jsem si zpíval o půlnoci 19. února 1934. Snažil jsem se tento půlnoční přípitek přeložit do němčiny a vyšlo z toho toto:
Ale já vím, jaká bude moje smrt;
rozletí se dveře a Vy přijdete,
Bude to jako pohnutí jarních ledů
Němčině jsem se učil od Sestry Mechtyldy Magdeburské, tomu Dr. Walter Maras nikdy neporozumí, a tak rýmuji:
S Tebou jsem se setkal,
|
Že necudný jsem,
Neřest se rozbujela na zemi,
Zezulka má veliké bolestí na prsou, vykašlala právě chuchvalec černé krve. Lékaři už ji opustili, ale mně je jí líto, dal jsem jí 20 kapek Cardiazolu, který mně zbyl ještě po smrti Paní Pavly. Muž Zezulku drží v sedě, ona už nemůže ležet, dusí se - najednou povídá: „Srdce cuká, já nevím co!" Položil jsem jí relikvii svaté Terezičky na holá prsa a modlím se. Zezulka povídá: „A kdo Vám jo bode klást?" Nikdo. Tak jsem odpověděl na její milosrdnou otázku, jak to bude se mnou, až j á budu umírat. Nikdo. Spolek „Svatobor", jemuž Otokar Březina na radu profesora Jecha, který se tím chlubí jako svatý Pavel svými nemocemi, anebo jako uruguayský černoch krejcarovým zrcátkem, věnoval před svou smrtí 100 000 Kč, mně odpověděl, že Anna Pammrová ze Žďárce nemá naprosto žádných nároků na jakoukoliv pozornost a podporu, |
|
| 74 |
75
|
|
|
nejsouc prý ani vdovou, ani sirotkem po spisovateli a podle stanov „Svatoboru", státem
schválených, na podporu ze „Svatoboru" mají prý nároky jen a jen vdovy a sirotci po spisovatelích.
Tak mi odpověděl „Svatobor" před několika málo měsíci na zvláštní intervenci pana presidenta republiky. a právě dnes 22. září 1934 čtu v „Lidových Novinách", že spolek „Svatobor" věnoval větší peníz na úpravu rodného domku pěvce „Slávy dcery". Ve své omezenosti jsem nevěděl, že rodný domek Jana Kollára v Mošovcích je vdovou a sirotkem po spisovateli. Jedna hysterická kurva rozhlašuje po Brně, že jsem zavinil šílenství jejího blbého muže a možná, že i přítel Dr. Brychta tomu věří, poněvadž od jisté doby se ke mně chová nápadně laskavě a s úctou jako k bohatému klientovi, který chce přijít pomocí Svatoboru, nebo České Akademie nebo advokáta ke svým penězům. Profesor Ame Novák už před lety učinil na základě mého díla veliký objev, že já rozumím dobře penězům. Od něho tuto moudrost pochytil Dr. Miloslav Novotný, bibliotékář Musea království českého a od toho převzal ji blbý muž té hysterické brněnské kurvy, říkaje, že prý jsem milionář a dělám žebráka. Já ho nedělám, ale dělá ho takový milionář, přítel mého přítele, |
který si ode mne nechá darovat balík vzácných knih v ceně několika set korun a když
potom dostane poštou „Šlépěje" v ceně 24 Kč, vrátí je. Profesoři Masarykovy university jsou
už asi také v krisi a bezpochyby za jednu těžkou operaci nedostanou víc než 12 Kč.
Ženské jsou nestydaté. Tuhle jsem jel s jistou paničkou, která mne na neštěstí osobně znala, o mém díle na štěstí naprosto nic nevědouc, tím Modrým Šípem do Prahy. Čert ví, jak se stalo, povídám: „Já myslel, že račte být v Praze, milostivá paní?" Já také jsem v Praze, ale zajela jsem si do Brna, abych za jednoho MUC udělala státnici. Už to má jisté. Toť se rozumí, že já ženám nevěřím, ostatně, bylo to v nočním rychlíku, tedy takřka v nočníku a ženy, ženy strašné rády dělají protekci, já sám znám jednu takovou, jmenovala se tuším Mata Harri, či tak nějak, všechny generální štáby evropské byly do ní zamilovány a já živě lituji, že jsem této krásné dívce nesměl políbit aspoň kotníček, když už ne stehýnko, ona byla z rodu tak chudého, že se divím a nemohu pochopit, proč Jaroslav Durych dosud o ní nenapsal románu; titul už bych mu poradil: P í s e ň o l i l i i . Pro nakladatelství Společnosti Otokara Březiny jak stvořené! Ovšem s grafickou výzdobou Josefa Kapinusa! |
|
| 76 |
77
|
|
|
Bojím se, že jsem zapomněl na pravdu svých nejlepších přátel: Ing. St. Todta z kotelního referátu, děkana Richarda Tenory a prof. Fr. Jecha. V balladě čteme:
Z nenadáni nemám stáni,
Řekne-li muž umírající selky: Vona sce jít
na strano, okamžitě vím, že se mám okamžitě odstranit. Moji vzácní přátelé mne na tu
chvilku laskavě omluví.
|
Je pravda noční a je pravda denní. Je pravda
slunce a je pravda tmy. Je pravda života a je pravda smrti. Podle pravdy noční a podle pravdy
smrti není mi dovoleno políbiti Tvé stehno.
A jednou o polednách Ty sama řeklas: Malíř a sochař tvoří své dílo podle nahého modelu. Proč na to zapomínáš? A proč mne za to mučíš? A řeklas: Je dovoleno viděti všecko, ovšem zakryté. To jsi řekla. Já to slyšel. a není-li to zapsáno, myslíš, že jsem na to zapomněl? Ty mne považuješ za povrchního a lehkomyslného; dobrá! Dobrá! Ale jak je to možno, když já si pamatuji všecko, co jsem viděl a co jsem slyšel? Všecko, co jsem já viděl a všecko, co jsem já slyšel, zpívalo. Zpívalo, zpívalo a nebyla to píseň noční, kdy připadá tvrdý sen na lidi a strach drží je a třesení a všecky kostí jejich předěšeny jsou. Ale byla to píseň denní, kdy slunce je v zenitu a všechny květiny otvírají kalichy, aby přijaly požehnání světla, tak jako přijaly požehnání tmy. Paní Zezulová umírá. Má nějaké vidění, neboť praví: „Kdo jo vzal, to perličko?" Ano, paní Zezulová, já jsem ji vzal a všichni křičí, že já jsem lupič a zloděj. Co tomu říkáte? A umírající řekla: Vy jediný jste ji měl právo vzít! |
|
| 78 |
79
|
|
|
Naší doktoři theologie přece jen budou mít
pravdu: ten druhý Nokturn je samá legenda, samá báchorka a proto se musí opravit. Tak na
př. velmi často o některých Svatých se praví:
J s a d í t ě t e m , m ě l j i ž s r d c e
s t a ř e c k é . Tuhle toto se vykládá jako přednost,
ba dokonce jako nějaká zvláštní milost Boží! To je blud a, Vy sestro, dokonale necháváte se
tahati za svůj sličný nos tímto ohavným a sprostým bludem.
Otokar Březina důrazně mi řekl, že dítě má co nejdéle zůstat hloupé, nevědomé, nepoučené. Sestro, kdo Vás tak zkazil? Já přece ne! Vám je sotva 40 let a Vy už jednáte jako 90letá bába! Jak Vy jednáte s Jakubem Demlem, tak se nesmí a nemůže jednati s Bohem. Je to jednání noční, ale proč Vy tak pořád myslíte na noc, a na smrt? a proč mi tíkáte takové ohavnosti, že Vaše tělo je potrava červů? Já vím. Vy jste to myslila upřímně, ale je to surové. Podle křesťanské mravouky, žena, i když by jí to bylo proti mysli, má se parádit pro svého muže, po případě malovat líce a barvit rty... Už jste zapomněla, co jsem Vám řekl? Je tomu už tolik let - viďte, jak to utíká? - ale já nezapomněl ani jediného slova a Vy můžete spálit všech 100 000 Svých slov: já Vám je všecky znova napíšu, o půlnoci, kdy tvrdý sen připadá na lidi a strach drží je a třesení a všecky kostí jejich předěšeny jsou: já Vám tehdy řekl: |
Není třeba, abyste mne milovala, když mne milovati nemůžete, ale dělejte, jako byste mne milovala! To je ovšem podobenství, o Dobrém Pastýři, jenž první ze všech daruje 10 000 Kč pozůstalým po zadušených v uhelných dolech, poněvadž to přijde do novin, aby nevěděla pravice, co dělá levice a posílá svého kancléře k muži majícímu 24 let a napsavšímu kýč „Emigranti", aby jej povzbudil k další plodné činnosti pod způsobou „Jak vyhrám na burse?" a „podpořil" jej u „katolické" „kritiky", aby proti všem Rotariánům a Volnomyšlenkářům a Protestantům a odvěkým nepřátelům Říma znova se dokumentovalo, že Církev „i za dnešních těžkých poměrů", seč síly a vtip stačí, „podporuje vědu a umění", najmě na takových místech, kde i sami „podpoření" dělají si z toho legraci, místo aby nad tím jako my v úctě Žasli. Až tito velepastýři Kristova stáda, nedej Bůh, do posledního vymrou, vyjdou najevo veliká tajemství při nejmenším osobní skromnosti a dva truchlící pozůstalí v černém floru a se zlomenou svíčkou půjdou hned za rakví: Dr. Alfred Fuchs a Dr. V. Vilinský, bratři sirotci. Já sám už jsem bohužel tak stár, že nemám nejmenší naděje, abych se toho dočkal, ale Vy pane B. M. P., máte ještě celou budoucnost před sebou, takže se dožijete, když ne Bonifáce VIII., tedy jistě Veliké Renaisance Katolicismu, kde Josef Florian, František Bílek a Otokar Březina budou míti tu čest, | |
| 80 |
81
|
|
|
pracovati přesně v dogmatických disposicích Dr. Silvestra M. Braita pod nemocenskou a starobní
evidencí pana Dr. Jaroslava Durycha. Sursum Na hlubinu!
N e j d ů s t o j n ě j š í b i s k u p s k é k o n s i s t o ř i v B r n ě .
V nejhlubší úctě podepsaný se dovídá, že si Dominikáni na něj stěžovali, jako by jim byl zatajil své dluhy. Když tehdy v mileniovém roce jménem svým a jménem paní Pavly Kytlicové jsem měl jít v Olomouci k notáři podepsat věnovací smlouvu, kterou si Dominikáni s a m i stylisovali, upozornil jsem výslovně P. převora P. Emiliána Soukupa, že m á m e 2 0 0 0 0 d l u h ů , ale P. převor mávl jen rukou a řekl: T o n i c n e d ě l á ! Jestliže dnes někdo z Dominikánů tvrdí, že jsme jim zatajili své dluhy, buď o té věci nic neví, anebo přímo lže. Tertium non datur a já přísahám, že mluvím pravdu a vyzývám P. převora Emiliána Soukupa, aby mně tuto pravdu dosvědčil. Nejdůstojnější biskupská konsistoř prý mně o této záležitosti (na popud knihtiskařů Kryla a Scottiho) psala, ale já jsem vůbec žádného připíšu z konsistoře v této věci nedostal, sice bych se byl již dávno ospravedlnil. Poněvadž |
ostatní obsah a stylisace zmíněného konsistorního připísu jsou mi naprosto neznámy,
musím přestati na tom, co jsem právě řekl, ale jsem vždy hotov vydati svědectví plné pravdě.
V nejhlubší úctě
Jakub Deml, kněz.
V Tasově 23. IX. 1934.
Paní Zezulová zase vychrlila chuchvalec černé krve. Svíjí se bolestí jak červ, tvář se jí mukou všecka křiví, horní ret a nos se vyhrnuje, obnažují se zuby, mezi nimiž se černá krev. „Kolik je hodin?" ptá se. Jedenáct. - Ve dne, či v noci? V noci, paní Zezulová. Oddechla si, že už je tak pozdě, že je tedy blíže k ránu, neboť nejvíc děsí se noci. Tak jako já. Jenže já se děsím i jitra. Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském. Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jak šílený král Lear. Hlupák mne bude podezřívat, že nenávidím Jaroslava Durycha, anebo pražského arcibiskupa, kdežto já se za oba tajně jen |
|
| 82 |
83
|
|
|
stydím. Jest zajisté skutkem tělesného milosrdenství, daruje-li se 10 000 Kč pozůstalým po
důlní katastrofě, ale distinguendum est:
l. Majitelka dolů, jakási ta kartelová zatracená společnost, věnovala na týž účel 100 000 Kč; 2. kdejaká čsl. banka věnovala na týž účel tolik a tolik Kč; 3. země česká věnovala na týž účel tolik a tolik Kč; 4. ministerstvo to a ono věnovalo na týž účel tolik a tolik Kč; 5. ten a ten závod a jednotlivec věnoval na týž účel tolik a tolik Kč; 6. Červený kříž a Sociální péče vykonaly na týž účel za tolik a tolik Kč; 7. i na ty děti polosirotky se pamatovalo tolika a tolika Kč. To je všecko dobře, ale jest otázka, není-li vážnou povinností arcibiskupa, když už má vydati na dobrý účel nějaký ten peníz, aby opatrně rozlišoval veřejné mínění a vůli Kristovu, sentimentalitu a spravedlnost, účel vyšší a tedy přednější a účel nižší a tedy [ časově a prostorově zadnější. Praví-li Spasitel apoštolům: „a žádného cestou nepozdravujte neminem per viam salutaveritis", už tím je dokonale naznačeno, že arcibiskupové nemají nikterak respektovat žurnalistiku, která se rozbrečí jak stará kurva nad |
každým neštěstím, ale sama nehne ani prstem, tak jako kdysi touto ničemnou žurnalistikou
svedení katoličtí knězi konali sbírky a činili veliké odkazy Ústřední Matici Školské, aby
skrze tuto šlechetnost ďábel si naplnil své drštky v menšinových územích rouháním,
jidášstvím a nádivkou z betlémských Nemluvňátek. Aspoň od arcibiskupův křesťan právem může očekávat
a žádat, aby nedávali tam, kde je dáno, aby nedávali tam, kam dávají všichni, nýbrž aby
svou dukátovou setbou osívali „zázračná místa, zpustošená šílenstvím davu", políčka a nivy
Ducha Svatého. Řeknu to v obraze a podobenství: poklesem morálky upadne populace a národ
má vyhynout; aby se toto neštěstí odvrátilo, napadne velepastýři, že na opuštěných ženách
bude vykonávati povinnost sedmé svátosti, čili že bude manželem jednoho milionu žen. Takovýto
velepastýř pojal svůj úřad fysicky, nikoli podle ducha, nýbrž podle litery, maje býti veleotcem
duchovním, on touží býti veleotcem tělesným. Jeho pohlavním údem je S L O V O
a na to on ve farisejském pojetí (Auffassung) svého vysokého úřadu zapomněl. Řekněme si ]
o tom ještě podobenství toto:
Pan arcibiskup daruje 10 000 Kč postiženým katastrofou. Ale on těchto peněz nemá, i musí si je vypůjčiti, tak jako si musel vypůjčiti oněch 5 000 Kč, jež daroval na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě. |
|
| 84 |
85
|
|
| Předně, od arcibiskupa dar 10 000 Kč je s m ě š n ě m a l ý , už proto neměl býti darován. Ale kdyby pan arcibiskup ročně daroval 10 000 Kč Josefu Florianovi, anebo Jakubu Demlovi, což jsou jediné, od Ducha Svatého jemu ustanovené duchovní manželky, žádné důlní neštěstí by se nestalo a na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě nemuselo by se žebrat, poněvadž by se věřilo svatému Josefu. Kromě toho, ale p r á v ě j e n s k r z e J o s e f a F l o r i a n a a J a k u b a D e m l a pan arcibiskup by měl ve svém tajném fondě tolik milionů švýcarských franků, že by sochař František Bílek nestačil kresliti plány na stavbu chrámů a tesati sochy a nebylo by potřeba v Praze, v Brně, v Hradci Králové, v Karlových Varech a jinde stavěti moderní kostely, za které už dnes každý poctivý křesťan do hloubi duše se stydí. Ten tajný milionový fond je živá víra a láska věřícího národa, a ty ohavné železobetonové, rovnostropé, hluché a slepé a prázdné kostely nejsou-liž jen božským filmovým promítnutím ducha, jaký sedí a vládne na dnešních stolcích apoštolských? V bitvách a v životě platí pravidlo první: k a ž d ý na své místo! Ale to i znamená: každý h a l í ř na své místo! Na mně už nezáleží, já odcházím a nic už nepotřebuji, poněvadž to, co jsem potřeboval, nedostal jsem zavčas; ale odcházeje zarmoucen a na smrt |
zklamán, říkám Vám toto sbohem: Vaše Excellence a Vaše Eminence, Vy nedáváte své koruny
na pravé místo! a to, co jste ráčili spáchat na Felixů Jeneweinovi a Františku Bílkovi, je zločin,
jehož fysické rozměry Vám ukázal Bůh ve stržení Mariánského sloupu na Staroměstském
náměstí, v zákonné konfiskaci církevních statků a v jednom milionu apostatů. Ukázal, ale ne
nadarmo: neboť českoslovenští katolíci vlakem, letadlem i autobusy do katolických orloven
a spolkoven se sjíždějí, aby zbožně vyslechli prdolení Stréčka Křópala a kreténa Melhobe. Ať
se čeští katolíci nestydí: všechna radia a všechna česká inteligence padá na kolena před
touto hanáckou senilní slintavkou! Naproti tomu Listy Otokara Březiny zůstávají národem
netknuty jak Vestálky. Jako panictví Jakuba Demla. Žádná holka se nevyskytuje. Jedna je
moc dlouhá, takže nade mne svým nosem čouhá, druhá je moc krátká, takže mi nesahá ani
po kolena: Bubáček je čínský špiclík a když přijde jeho čas, co si s ním počne bernardýn
nebo řeznický pes? Bubáček je totiž ona a ne on. Já jsem zase na oko on, ale de facto ona.
Zezulka stále kašle. Zavolal jsem lékaře přítele MUDra Štourače. Předepsal medicínu a dal recept 13leté Mařence, která jezdí na kole do medřické měšťánky. To bylo v sobotu. v neděli potkávám Mařenku: „Maminka už tu novou medicínu užívala?" Mařenka odpovídá, že |
|
| 86 |
87
|
|
|
ne. Pro Boha, zděsil jsem se, vždyť pan doktor Ti řekl, aby jí užívala hned! - „Já sem neměla
peníze!" povídá Mařenka. Hned ráno jel jsem k Dr. Štouračovi a podávám mu zprávu
o stavu Zezulčině a také o tom receptu s Mařenkou: „Ale proč mně neřekla, že nemá peněz?
Já bych jí byl opatřil lék bez peněz!" povídá zlatý Dr. Štourač.
Tentokrát už jsem se rozzlobil tolik, že jsem před přítelem Dr. Štouračem klel jako husar a rozhodl jsem se bojovat proti Zezulčině smrti na svou vlastní pěst, neboť Mařence v lékárně řekli, že bez peněz léků nevydávají. Ta medřická lékárna je z brusu nová a moc krásná, chci o ní napsati celou knihu, a Vy milý B. M. P., mně při tom pomůžete. Proti lůžku nemocné Zezulky visí na stěně nízké světničky Madonna della Sedia. Je to šťastná talijánská žena, římská matrona, která si potrpí na efekt a skutečně také něco představuje, jenže s osobou umírající nemá co dělat a to, co představuje, mne osobně vůbec nezajímá, tak jako mne ganz und gar naprosto nezajímají prdelaté a prsaté ženy. Nikdo by to sice nehádal a neřekl, ale v ženách jsem pro typy gotické, kde je mnohem více roucha nežli těla a více kostí nežli masa. Ta Raffaelova Madonna mluví ke mně řečí docela cizí: Euer Hochwürden, unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz |
auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann. Umírající Zezulka
hledá očima pomoc, ale sotva její zrak se dotkne této pyšné, této šťastné římské patricijky,
kde také figuruje maličký sv. Jan Křtitel, ne aby holdoval Matce Boží a Jejímu Dítku,
nýbrž zřejmě jen proto, aby doplnil komposici - je to všechno jako „živý obraz" na divadle -
a poněvadž nemocná obracela se nejčastěji napravo k zápecí, postavil jsem jí na toto zápecí krucifix.
Bylo mně až napadne, jak se její oči nemohou a nemohou zastavit na té talijánské Madonně.
To je svědectví samé Matky Boží pro Františka Bílka a pro mne.
Děti řvou pod okny: Broku, Broku! Ten pes je nemocí své velitelky (pokud selka v domě smí otevřít hubu) ganz und gar desorientiert. Někdo zvoní u bicyklu. Vyběhla na ulici svině s prasaty a teď to honí domů: děti řvou, fackují se, jedno už pláče, svině protestuje, selata kvičí, pes vztekle štěká, bicykl zvoní, jakýsi chlap láteří, na stěnách světničky, kde umírá žena, hlučně se pojímají mouchy, zvuk tohoto pohlavního aktu mušího je zvuk vřetena, ale děje se to tak často a na místech morálně tak nevhodných, tak veřejně totiž, jakoby člověka tady ani nebylo, že přirozený hnus velmi rád přenechává místo oprávněné zuřivostí. Kdyby lidský coit měl býti doprovázen |
|
| 88 |
89
|
|
|
takovou vřavou a slávou, jak by hřměla ulice a jakých by k tomu bylo potřeba křídel!
Čtyřletý František bere plácačku, ale operuje touto zbraní tak, že sama umírající matka ho
prosí, aby toho nechal. „Velebný pane, jestlipak víte, že můj muž kašle krif?" povídá mně
moje k smrti odsouzená pacientka. Podivil jsem se tomu, hned jsem všecko pochopil, ale
neřekl jsem, co vím. Kdyby Zezula kašlal kríf, to by ji kašlala i petřínská rozhledna. Ale je
vidět, že pan Zezula má srdce, když už takovým způsobem těší svou nemocnou ženu. Ona
potom přede mnou se ho ptala: „No, ešče kašleš kríf?" On se této otázky nenadal,
i řekl, že už nekašle; holoubátko půl minuty před tím vymíškované nemohlo by to říci
s větší zkroušeností.
Řekl jsem, že ta umírající žena byla mojí milenkou. Ani rukou, ani myšlenkou nikdy jsem se nedotkl jejího těla. Její duše jsem se ovšem velmi často dotkl i myšlenkou, i rukou. Kolikrát, když jsem šel do kostela, nejen jsem se na ni usmál, poněvadž paní Pavla Kytlicová ji měla ráda a já sám od sebe mám veselé a upřímné, prosté ženy vůbec rád, ale já někdy jsem ji objal kolem ramenou, jda sloužit mši svatou do kostela, a tak silně jsem ji stiskl, jak jsem to před očima Pavly Kytlicové udělal nejen Zezulce, nýbrž i její sousedce, mé lásce: paní Kubešové. |
Pane B. M. P., teď tady máme malý problém.
Může a smí kněz obejmout ženu? a může ji políbit? Sacerdos alter Christus. Kněz je druhý
Kristus. Co by učinil Kristus? Pane B. M. P., proste Boha, aby mně dopřál času a zdraví
k napsání these, jež by odpovídala na tyto velmi důležité otázky pastorační praxe. Žena jako
nižší tvor se líbat nemá. Profesor pastorálky, Dr. Josef Kupka, nynější můj biskup, dal nám před
vysvěcením na cestu životem tuto radu; „K ženám buďte vždy a všude, také ve zpovědnici,
raději hrubí a sprostí než galantní! Raději je urážejte než byste byli k nim laskavi!"
Velice lituji, že jsem se podle tohoto návrhu nemohl řídit, poněvadž bych nenapsal „Miriam" a „Moji přátelé" a vůbec a n i j e d i n o u s v o u k n i h u - a mohl jsem si ušetřit tak sprostou a tak potupnou smrt. Tak nespravedlivou smrt. Pavla Kytlicová, kromě mé matky jediná ze všech žen, která mne milovala, upozornila mne, že v ústavu choromyslných je oddělení žen a oddělení mužův, ale šílené ženy že jsou o sto procent zběsilejší než šílení mužové. Ježíši Kriste, proč já, kněz tvůj a básník, mám na své duši zkoušeti právě šílenství žen? Chceš-li mně zhnusiti Své vlastní Evangelium a mou vlastní smrt, dej mně tu zatracenou milost, abych miloval ženu šílenou. Já vím: v ekonomii Tvé krásy má i toto smysl: v ekonomii Tvé moudrosti - |
|
| 90 |
91
|
|
|
Ježíši, Ježíši, ale kdo to má vydržet? To stehno je přece m é (Oberschenkel), Tys mně je
daroval! a víš Ty, Ježíši, že já v Tebe věřím? Tys posvětil smrt, Tys posvětil nemoc, Tys posvětil
chudobu a bídu, Tys posvětil rybáře a celníky a nevěstky i lotra - prosím Tebe, posvěť i básníka,
jenž kromě svého vlastního srdce a kromě Smrti nemá žádného jiného svědka a touží jako
Ty po Světle Věčném a po onom stehně, kterého neviděl, poněvadž bylo zastřeno růžovými kalhotkami a on
tak upřímně a tak vážně prosil, aby mu tyto růžové kalhotky byly darovány: Ježíši,
Ježíši, Ty vynálezce Nové Agónie, Ty Bože, Synu Člověka, o Němž apoštol Tvůj a Miláček
napsal: „Jestiť pak i mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kteréž kdyby měly každá obzvláště
psány býti, mám za to, že by ani svět nemohl obsáhnouti těch knih, kteréž by měly psány
býti" (Jan 21, 25). Es ist aber auch noch vieles Andere, was Jesus getan hat; Wollte man dieses
einzein aufschreiben, so glaube ich, würde die Welt die Bücher nicht fassen, die zu schreiben
wären.
Tuhle toto napsal Dr. Jan Bartoš, autor knihy: „Znáte Jakuba Demla?" Přednášející básníci. Je přímo podivné, jak málo uspokojí skutečný básník, má-li mluviti sám o sobě. Většinou |
přednáška neuspokojí posluchače, zejména když obyčejně jde o nadšené čtenáře. Spíše se to daří menším spisovatelům, ti dovedou svým knihám udělat přednáškou znamenitou reklamu, ale ti ostatní by svým mluvením nikoho k sobě nepřilákali; posluchači musí se spokojiti jen potěšením, že ho také viděli. Před rokem na př. zavítal do Prahy básník Jaroslav Durych. Účast byla obrovská, ani mne tam nepustili, ačkoliv jsem po léta byl jeho propagátorem; místo zaujali mladí a ženy už dávno před začátkem. Druhý den vyhledali mě na reálce moji bývalí žáci, vysokoškoláci, co prý říkám Durychově přednášce. Musili mi tedy sami referovati. Čekali Durycha, o jakém slyšeli v mých doporučováních, o jakém čili v mé brožurce, jak ho poznali v hlavních jeho dílech, a zatím byli zklamáni a jejich zklamání zdálo se mě obviňovat, že jsem snad přeháněl.Ten, kdo dovede krásně psáti, nemusí přece také hned ještě lépe mluviti. Ostatně vždyť toho také není zapotřebí, aby snad svá slova napsaná rozmělňoval a objasňoval. a podobný dojem si odnášeli posluchači z nedávné přednášky básníka Jakuba Demla. Snad byl překvapen tak velikou a vybranou společností, mluvil tiše a nesměle, on, který sršívá vtipem a smíchem, nezáživně a zbytečně vysvětloval, proč v poslední době napsal nějakou tu básničku německou. Teprve líčením dětství | |
| 92 |
93
|
|
|
a krámů oživl, ale tu už doba značně pokročila a musil zakončiti. Ani nevím, zdali bylo již její
pokračování. Jak jinak promlouval loni na Slovanském ostrově ke studentům! Dovedou-li o sobě
mluviti Vrbové a Norové, nemusí to právě dělat Durych nebo Deml. Ať je tedy
příště nenutí k takovým úkolům, leda, že by mluvili o jiných tématech, to ovšem dovedou
pověděti něco dobrého i nového.
Tuhle toto napsal Dr. Jan Bartoš, autor knihy: „Znáte Jakuba Demla?" Tuším, právě Leon Bloy to byl, jenž napsal: „Nic nám nemůže uškodit víc, než chvála pitomců!" Na chvilku jsem se pozastavil nad tím, že Jaroslav Durych dává svému velikému ctiteli Dr. Janu Bartošovi při každé příležitosti po čuni. Jaroslave Durychu, ztratil jsem k Vám z dopuštění Božího všechnu úctu, ale přece jen dosud Vás ctím za to, že jste tomu hospodskému Melhubovi Dr. Janu Bartošovi, svému ctiteli, dal po čuni. To už není Čuňa obecná, to je Dršťka katolická, ovšem bez oné dokonalosti, jakou slyne Dr. V. Vilinský a Dr. Alfred Fuchs. Dí ji Ježíš: Nedotýkej se mne, neb jsem ještě nevstoupil k Otci svému: ale jdi k bratřím mým a pověz jim: Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu (Jan XX, 17). Výklad, jaký tomuto místu dává B i b l e S v a t o v á c l a v s k á , je neobyčejně stručný, |
ale podivuhodně výstižný: „Nezdržuj se zevnitřním lásky a pocty dokazováním, k tomu
budeš ještě dosti času míti."
F r a n t i š e k S u š i l (1867) má takovouto exegesi: I poznala Pána a obrátivši se ku Pánu docela pravila: R a b ó n i , t o j e s t M i s t ř e ! jak svatý Jan vykládá slovo to aramejské. Více nemohla v blahu svém pronésti. To jediné slovo vyjádřiti mohla uchvácena podivením, uvlečena radostí, opojena láskou vroucí a v slovu tom všechnu duši svou vylila. I padla k nohám Jeho a o b j a l a j e a l í b a l a , jak druhdy z lítosti a zkroušenosti (Luk. 7, 38), tak nyní z radosti a z lásky, tak ženy (Mat. 28, 9) potkajíce se s Ježíšem, obtulily nohy Jeho a klaněly se Jemu, tak Sunamitka (4. Král. 4, 27) [ nohy proroka Elisea objala. a co dí Pán k tomu činu jejímu? Jako člověk druhdy pro samu radost nemůže věřiti něco pravdou a skutkem býti, tak Magdaléně se tu děje. Vidí, že Pán jest; ale v radosti své rozplesána jsoucí chce se přesvědčiti, tělesně-li to Pán s ní obcuje, čili se duch jenom Jeho jí zjevuje. Chce objíti Pána. Leč Pán takovému dotýkání sebe brání a vece jí: N e d o t ý k e j s e m n e ; a udává příčinu: n e b o j s e m j e š t ě n e v s t o u p i l k O t c i s v é m u . ] Slova ta jsouce tak záhadná nejeden výklad vyvolala. Výkladové však, jenž kladou, buď |
|
| 94 |
95
|
|
| že Pán nechce od ní poklony přijíti, poněvadž Ducha svatého neobdržela ještě, aneb poněvadž v nynější oslavě své jinakou a vyšší, nežli za putování svého poklonu žádá, výkladové ti nemohou obdržeti (obstáti), poněvadž poklony té Pán ani ženám jiným (Mat. 28,9), ani Tomášovi (Jan 20, 28), ani všem apoštolům (Mat. 28, 17) nebránil. Jiní za to mají, že se Maria chtěla přesvědčiti, zdali Pán jest duchem či tělem, a že jí Pán toho brání a že jí praví: N e d o t ý k e j s e m n e , chtěje říci: Ještě jsem nevstoupil na nebesa a tudy nejsem duchem jenom, jenžto s nebe a k tobě přibyl. Chce říci prý Pán, že Maria pokládá mylně Pána býti v takovém stavě, v jakém býti nemohl, poněvadž ještě k Otci nevstoupil. Leč jinde (Luk. 24, 39) apoštolům velí právě taková Ho ohmatání na přezvěd (důkaz), že duchem není a tedy nemohl toho zakazovati Marii Magdalské. Také nezdá se takové opatrné zkoumání shodovati s tou nedočkavou láskou, kterou duše ta genialná hořela. Tito výkladové, jež jsme dosud uvedli, ačkoli se od sebe různíce v tom jsou bližní sobě, že všickni příčinu, proč Christus Magdaléně brání dotknouti sebe, hledají ve stavě Páně již oslaveném. Jiní výkladové naopak příčinu tu ve stavě dosud neoslaveném hledají. a ti blížeji přistupují k úmyslu Páně, leč přece na mnohé cesty se rozbíhají. Z nich výklad jeden drží, že Pán brání dotýkání, co věci |
nyní nedočasné (nevčasné, časem nevhodné) a nenáležité. Pán nechtěl, aby se déle zdržovala
u nohou Jeho, poněvadž raději spěšně s poselstvím se k apoštolům má odebrati, což jí Pán
tudíž poroučí, nebo nemůže takové úcty přijímati, do slávy nebeské dosud nenastoupiv. Leč
výklad ten a ovšem podobní ještě jiní výkladové přiléhati k slovům Páně nemohou, ježto (Mat.
28, 9) Pán od ženštin ostatních ovšem takovou poctu a klanbu přijal. Nejlépe vidí výklad, jenž
slovo n e d o t ý k e j béře o dlouhém trvanlivém dotýkání. Magdaléna domnělá se, že Pán
již na nebesa byl vstoupil a že nyní odtud s nebe na zemi přibyl, aby jak (14, 3) byl přislíbil, své
věrné vzal tam k Otci, kde sám nyní se nalézá. Tudy (tudíž) se již Pána ani spustiti nechtěla,
tudy jí o posavádném nevstoupení svém mluví a tudy jí ukládá poselství, aby zvěstovala učedníkům
ne již o vzkříšení, jak (Mat. 28, 10) ženám velel, nébrž o na nebevstoupení Jeho. Potud Fr. Sušil.
Dr. Allioli poznamenává k tomuto místu: Maria scheint in der Glut ihrer Liebe des Umfassens und Küssens der Füsse Jesu nicht satt geworden zu sein. Darum spricht Jesus zu ihr: Lass es gut sein mit dem Berühren, du kannst ja noch öfter mich leiblich gegenwärtig sehen; denn ich gehe so schnell noch nicht für immer zu meinem Vater heim. - Nach dieser Erklärung ist das Wort „anrühren" für „häufig |
|
| 96 |
97
|
|
|
anrühren" (prägnant) gefasst, die vergangene Zeit des Textes „hinaufgefahren" dem hebräischen
Sprachgebrauche gemäss durch die gegenwärtige ausgedrückt. Weniger nach dem
Wortsinne erklären Andere: Noli me tangere, berühre mich nicht, weil du meiner Berührung
noch nicht würdig bist; denn da dein Glaube noch unvollkommen ist, bin ich in
deinem Herzen noch nicht zu meinem Vater aufgefahren. Gegen diese Erklärung ist Matth. 28,9.
N o l i m e t a n g e r e , nedotýkej se mne, řekl Ježíš Maří Magdaléně, kterou v 7. kapitole sv. Lukáše pochválil a zvlášť vyznamenal právě za toto dotýkání, řka: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do domu tvého a nepodals vody na nohy mé, ale tato smáčela nohy mé slzami a vlasy svými vytírala. Nepolíbil jsi mne, ale tato, jak vstoupila, nepřestala líbati nohou mých. Nepomazals olejem hlavy mé, ale tato mazala mastí nohy mé. Protož pravím tobě: Odpouštějí se jí hříchové mnozí, neboť milovala mnoho". Podle toho dotek sám o sobě je věc neutrální, morálně ani dobrá, ani zlá, takže políbím-li ženu, bylo by to mravně zlé jen tehdy, kdybych se neodvážil políbiti ji před její matkou nebo před svým biskupem. Ctihodný P. Ventura de Raulica ve svém díle „Les femmes de ľ'Évangile" (Paris, 1854) má o tomto evangelickém textu následující krásné vysvětlení: |
Mais il ne lui suffît pas de le revoir, ce bon, ce doux, ce divin Jésus, et
de lui parler. Elle veut aussi, ajoute Origène, le toucher, ce Jésus; car elle sait gu'une vertu
divine sort de tout son divin corps et porte partout la santé, la consolation et la vie. La voilà donc
se jetant à ses pieds et s'empressant de les embrasser et de les
baiser. Mais le Seigneur lui dit: Ne veuillez pas me toucher, car je ne suis pas encore monté vers
mon Père: D i c i t e i
J é s u s : N o l i m e
t a n g e r e , n o n d u m e n i m a s c e n d i
a d P a t r e m m e u m .
Saint Augustin pense que ces paroles de Jésus-Christ à Marie furent un reproche de l'imperfection de sa foi, et que ce fut comme s'il lui eût dit: Vous n'êtes pas encore digne de me toucher, car vous ne croyez pas encore parfaitement que je suis le Fils de Dieu et que je suis uni à mon Père. Mais, d'après A Lapide, s'appuyant sur l'opinion d'autres docteurs et d'autres Pères, le sens de ces paroles du Seigneur fut bien différent. Madeleine, à peine eutelle reconnu le Seigneur ressuscité, se prosterna à ses pieds, les embrassa avec un grand transport d'amour révérentiel; et elle ne se rassasiait pas de les baiser, et ne se souciait pas de quitter ces pieds divins où elle avait jadis trouvé son pardon, la paix de son àme et son bonheur. Jésus Christ, d'après le grand interprète que je viens de citer, en disant donc à Marie: „Ne |
|
| 98 |
99
|
|
|
veuillez pas me toucher; car je ne suis pas encore monté vers mon Père", a voulu lui
dire: Ce n'est ni le lieu ni le moment de vous livrer aux délices de l'embrassement de mes
pieds. Vous aurez bien le temps de me voir et de vous entretenir avec moi à votre aise, car
je ne monte pas encore au ciel, je ne m'en vais pas encore à mon Père.
Cette interprétation se lie bien à ces douées paroles que le Seigneur ajoute à la sainte pénitente: „Mais, allez à mes frères, et dites-leur que je vais m'en retourner à mon Père, qui est aussi votre Père, à mon Dieu, qui est aussi votre Dieu: S e d v a d e a d f r a t r e s m e o s e t d i e e i s : A s c e n d o a d P a t r e m m e u m e t P a t r e m v e s t r u m , D e u m m e u m e t D e u m v e s t r u m . „C'était lui dire: Marie, il ne convient pas que vous restiez ici longtemps à vous réjouir de ma présence, tandis que me frères, les disciples, sont dans la tristesse et dans la désolation à cause de ma mort. Ce n'est pas bien que vous différiez de leur annoncer ma résurrection. Allez donc vite leur faire part de la joie que vous éprouvez vous même. En attendant, y a-t-il rien de plus instructif, de plus aimable, de plus doux, de plus touchant que ces paroles du Seigneur? Elles nous apprennent d'abord, dit le mème interprète, qu'il |
est plus agréable au coeur de notre divin Sauveur de nous voir occupés à répandre le baume
de la consolation dans le coeur de nos frères noyé dans la tristesse, dans l'angoisse et dans la
douleur que de nous voir nous entretenir avec luimême; qu'il préfère la charité à la dévotion,
la miséricorde au sacrifice; qu'il aime mieux être soulagé dans la personne de ses pauvres
qu'être honoré dans sa propre personne.
Magdaléně nestačí, tohoto dobrého, tohoto laskavého, tohoto božského Ježíše znova uvidět a s ním mluvit: „Ona zároveň chce", podotýká Origenes, „se ho dotýkati; neboť ví, že z jeho celého božského těla vychází božská síla, přinášející všudy zdraví, útěchu a život." N o n s u f f i c i e b a t i l l i v i d e r e J e s u m e t l o q u i c u m J e s u , n i s i e t i a m t a n g e r e t J e s u m ; s c i e b a t e n i m q u i a v i r t u s d e i l l o e x i b a t e t s a n a b a t o m n e s . Somit wirft sie sich zu seinen Füssen und bemüht sich, dieselben zu umschlingen und zu küssen; aber der Herr sagt zu ihr: Noli me tangere, nondum enim ascendi ad Patrem meum: Rühre mich nicht an, denn noch bin ich nicht aufgefahren zu meinem Vater. Der heilige Augustin meint, dass diese Worte Jesu zu Marien ein Vorwurf über die Unvollkommenheit |
|
| 100 |
101
|
|
|
kommenheit ihres Glaubens gewesen, und dass dies so viel hiess, wie wenn er gesagt hätte: Du
bist noch nicht würdig, mich zu berühren; denn Du glaubst noch nicht vollkommen, dass ich der
Sohn Gottes, und ich mit meinem Vater vereinigt bin. Aber nach Cornelius a Lapide, welcher
sich auf die Meinung anderer Gottesgelehrten und anderer Väter stützt, war der Sinn dieser
Worte des Herrn ein ganz anderer. Magdalena hatte kaum den auferstandenen Herrn erkannt,
als sie sich zu seinen Füssen warf, dieselben hingerissen von Liebe und Ehrfurcht umschlang,
nicht müde wurde sie zu küssen; sie konnte sich nicht entschliessen, diese göttlichen
Füsse zu verlassen, bei welchen sie einst ihre Vergebung, den Frieden ihrer Seele und ihr
Glück gefunden hatte.
Fr. Sušil s tím ovšem nesouhlasí, ale já věřím více právě Ctihodnému V e n t u r o v i , jenž slova N o l i m e t a n g e r e přesně podle Evangelia neukončuje tečkou, neisoluje jich, tak jako čsl. referenti isolovali některé odstavce „ M é h o s v ě d e c t v í " a jiných mých knih a snad i mých dopisů, aby mne zesměšnili a odsoudili - nýbrž ctihodný Ventura, přesně podle Evangelia, uvádí slovo N o l i m e t a n g e r e . Nedotýkej se mne, v rytmu a v souvislosti s větami dalšími: 1 . n e b j s e m j e š t ě n e v s t o u p i l k O t c i s v é m u , |
2 . a l e j d i k
b r a t ř í m m ý m . . .
Kristus chce říci Magdaléně: dokud jeden jediný člověk na zemi nebo v očistci trpí, nevstoupil jsem k Otci svému, neraduji se, nepožívám blaženosti, proto ani ty, milenko má, neraduj se, neoddávej se blaženosti, nýbrž trp se mnou, j d i k b r a t ř í m m ý m . Kristus stotožňuje se s každým člověkem a zdůrazňuje toto ztotožnění: „Amen pravím vám, pokud jste to učinili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně samému jste to učinili" (Mat. 25, 40). Je to strašné: Nech toho modlení, nech toho pěstění, nech těch katolických biografů a divadel a výletů a jdi k mému bratru nejmenšímu, jenž pracuje k smrti, jdi, utři mu pot, podej mu obkladek, odháněj mu mouchy, zaplať mu lékařský recept, dej ho zavézt do nemocnice, dej tam po čuni té drzé laické ošetřovatelce, které by to slušelo mnohem více v hampejzu než v nemocnici, zeptej se Jakuba Demla, proč celé noci nespí a proč tak škaredě mluví a proč ze svého domu vyhodil posledního člověka a udělal za ním kříž jako za ďáblem, a proč tolik pije a tak málo jí a proč se mu do duše hnusí Walter Maras a proč přestal zalévat květiny a zanedbává svou zahradu a proč nechodí do lesa, ani do polí a proč je mu na věky lhostejný celý život. Takový je smysl Kristových slov: |
|
| 102 |
103
|
|
|
N o l i m e t a n g e r e .
Než zemřela Zezulka, tu noc poslední byl jsem u ní. Viděl jsem její trápení, nemohla odkašlat, měla to na prsích, sotva už mluvila, jen šeptala, i napadlo mi, že se v noci nachladila, neboť měla okno otevřené a noc byla studená, takže když jsem šel domů, souhvězdí Velkého Vozu píchalo mně do srdce mrazem. Pavla Kytlicová, kdykoliv jsem se nastudil a začal kašlat, namazala mi prsa vepřovým sádlem nebo olivovým olejem a dala medovou náplast a přes ni studený obkladek a na to vlněný šál. Musel jsem na hospodu tlouct, už měli zavřeno, ale jak uslyšeli můj hlas, ochotně otevřeli. Jedl jsem svou večeři a pil jsem, pil. A potom se hospoda zavřela a potom liduprázdnou vesnicí šel jsem ke své umírající lásce, k Zezulce - pes na mne zuřivě štěkal, takový blbý, tak neinteligentní pes, celý tmavě zrzavý a také oči má zrzavé a také jeho čumák je zrzavý, celý ten hnusný pes není ani jako pes, ale on Vám je jako opice, kterou počala skořice se stvolem kávovníku, ten pes je rozhodně fena, je to asi mulatka a tak blbá, že by mohla čísti Arne Nováka, jenže stolice by trvala třikrát tak dlouho - tento pes mne miluje jako Jidáš Krista: chodím za tou svou umírající selkou už celých 14 dní a ten pes mne vždycky vítá tak hulvátským štěkotem a tak |
na mne doráží, že vzbouzí celou ulici a já si musím dávat pozor na kalhoty.
Sind es Rosen, gelbe Rosen? Já byl docela přesvědčen, že byly žluté. Muž vždy je zodpovědný za svou ženu. Já se této zodpovědnosti nikdy nezřekl. Bůh mi svědek. Já nemohu svou lásku k ženě odložit, tak jak se odkládá špinavé prádlo. Já miluji ženu a je to mé jediné sebevědomí. Mé vyznání lásky je rouhání a neznám ženu, která by rozuměla mému rouhání. Toť jediná příčina mého zoufalství. Hledal jsem matku svých dětí, ale už ji nehledám, poněvadž jsem ji našel. Děkuji Ti, Ježíši, za tuto pekelnou milost! Napadlo mi tedy v té noci, jak bych ulevil paní Marii Zezulové, i neptaje se, vzal jsem kus prasečího sádla a mazal jsem jí prsa, aby se jí ulevilo. Do té chvíle muž její spal na dívané a chrápal, ale jakmile jsem ženě jeho začal mazat prsa vepřovým sádlem, procitl a sedl si na svém divaně. Dobrý katolík, dobrý muž. Smrtelný chropot a smrtelné i smrtící záchvaty jeho manželky ho neprobudily, ale tichoučké mazání vepřovým sádlem okamžitě ho probudilo. Dobrý katolík! Dobrý muž! Platím všechny doktory a všechny nemocnice a všechny medicíny a nesmím ani mazat prsa vepřovým sádlem. |
|
| 104 |
105
|
|
|
Kdybych já byl miloval ženu a kdybych jí byl
řekl, že před 20 lety jsem porušil celibát, a kdyby ona mně za rok na to řekla, že jsem
zločinec, Bůh všemohoucí a spravedlivý mezi čtyřma očima a docela potichu jí řekne:
N o l i m e t a n g e r e !
Ona ovšem neumí latinsky a proto tvrdošíjně říká: N o l i m i t a n g e r e !
Já se tomu vždycky směju, neboť lidé, kteří neumějí latinsky, jsou do jisté míry směšní, jenže milenka, která na své tváři má Schonheitsfleckerl, takovou malou černou bradavičku, Bože, kdyby věděla, jak je roztomilá! Pavla Kytlicová ve svém mládí měla jeden vystrčený zub, zrovna tak, jak jej má přítel Karel Veselý v Karlových Varech. On se, dobrák, za to stydí, jak se za to styděla i Pavla Kytlicová, ale kdyby věděl, jak mu to sluší! Rozhodně aspoň tak, jako mně moje nemravnosti! Čtěte, prosím dole na str. 379. „Mé svědectví o Otokaru Březinovi": Podle něho umělecké dílo je tím lepší, čím je etičtější. Podotkl jsem, že asi vychází z Ruskina, ale Březina mne hned opravil: U Ruskina je to něco jiného, Ruskin rozumí formě, cení formu, linii, kresbu, to je vyšší hledisko. Jenže Ruskin je též jednostranný, miluje gotiku, |
nevidí však krásu renaissance. Tato Masarykova etika je
úzkoprsý protestantism se všemi abstinencemi, pacifismy, humanismy - ale neví se, není-li
V UMĚNÍ ONO NEMRAVNÉ, NEETICKÉ VYŠŠÍM STUPNĚM MORÁLKY A ETIKY NEŽ ETIKA OMEZENÉHO,
CHYTRÁCKÉHO A ČASTO ZKAŽENÉHO DAVU.
Když jsem s papíru bral to vepřové sádlo, abych mastil prsa, moje pacientka udrápla si toho sádla ukazováčkem, strčila si je do úst a jedla je. Řekl jsem jí: Paní Zezulová, toto sádlo je jenom na mazání, ale já Vám zítra ráno donesu lepší, to můžete jíst, je dobré, jsou v něm i škvarky! Nedbala mé rady a udrápla si toho sádla ještě. Jsem jist, že v požívání tohoto sádla viděla svou poslední záchranu a s hrůzou si vzpomínám na to, co právě s vepřovým sádlem den před smrtí dělala Pavla Kytlicová. Zezulka byla také docela vyhladovělá a na mou otázku, nač by měla chuť, odpovídala, že jen na maso. Maso, maso..! V úterý byl jsem u ní zase hned přede mší a hned po mši. Bylo jí náramně zle. Ležet už vůbec nemohla, jen seděla, ale i to sedění bylo zlé. a jak tak s ní mluvím, najednou vykřikla: Mně je špatně, já umírám! Chytl jsem její hlavu do svého náručí, opřel jsem ji o svá prsa a pravicí ji žehnám. Oči se zavřely, obličej smrtelně zbledl, na čele studený pot, celé tělo bezvládně kleslo na má prsa, pan |
|
| 106 |
107
|
|
|
Zezula rozsvěcuje hromničku, obnášíme tou hořící svící milou ženu, pan Zezula posílá do
školy pro dětí... To trvá nějakých 5 minut. Paní Zezulová najednou otvírá oči a pravicí
sahá po sklence se syfonem. Zháším hromničku. Paní Zezulová povídá: „Bela tade svatá
Terezička!" Na to já: Tak vidíte, že nejste opuštěná! I paní doktorová (Pavla Kytlicová)
je tady s Vámi a stará se o Vás!
Za chvíli na to: „Víte, důstojné pane, že jsem béla načisto bez sebe?" Jakpak jste byla bez sebe, když jste viděla svatou Terezičku? A po chvíli, jakoby nic, jsem řekl: a jaká byla ta svatá Terezička? Zezulka povídá: Bela taková maličká a měla malé vobrázek a na tem vobrázko bele samy malý dětí. To bylo před desátou dopoledne. Na mou písemnou zprávu a k mé veliké radosti přijel Dr. Štourač. Dal jí 2 injekce. Přesně třetího dne na to zemřela. Ale už neměla bolestí, jen ta slabost a ten těžký dech... Ale tehdy v úterý, když odešel doktor, ještě mi řekla: Až z toho védo, někam zaleze a žádné mě neuvidí! Drahá paní Zezulová, kam mám zalézt já? Já vím, že jste pro mne umírala a já vím, že jste odešla k paní Pavle, navázat a spojit strhaný řetěz a připravit mou smrt. Marie Zezulová, Vy |
už jste na věčnosti. Vy mne dnes teprve znáte: prosím Vás: spoléhám se na Vás!
Je to k nevydržení. Považte, mně se neřekne jediného dobrého slova!
V Praze 29. května 1934.
Kněže Jakube,
dostal se mi dnes do rukou svazeček XX. Vašich Šlépějí a tu nalézám v oddílu Jinovatka na str. 27 také své jméno. Nebylo by mi proti mysli, kdybych tam dostával za něco, co jsem skutečně provedl, ale je mi odporné, když mě tam kdosi poprskává jedovatostmi (a jedovatostmi tak zamotanými, že jim ani není rozumět) za vinu nespáchanou. Tak špatně si autor té expektorace viděl do pusy pro vztek. Ale hněv je poroba Hospodinu a mimo to má naše řeč býti ano-ano, ne-ne a Vy tady kněže Jakube, jako kněz měl byste tohoto příkazu dbát zejména, i také pro příklad svým bližním. Nedbáte-li toho, je to ovšem také jen Vaše věc, ale pak nemluvte o pokoře a svatosti. Co se mne týče, já nepromluvil nikdy křivého slova ani proti O. B. ani proti jeho korespondenci s Annou Pamrovou. Zasmál-li jsem se však kdy nad něčím, vždycky to bylo jenom nad Vámi, kněze Jakube, jenž jste typ docela moliérský se svou nepraktickou výřečností a se svým velepraktickým smyslem pro věci tohoto světa, počítajíc v to i hysterická |
|
| 108 |
109
|
|
|
mecenášství, jak to projevujete po celý svůj život. a ještě také dnes, když si na potření
toho, co napsal kdosi v N. L., s uspokojením dovedete ocitovat in extenso nic neříkající
a obvykle reklamní referát Národní Politiky. Ale co bych Vám tu vykládal z ruky Vaší tajemství
Vašich úspěchů!
Ještě jednou Vás tedy prosím, dobrý obchodníče a kněže Jakube, abyste si dal pozor na poťouchlosti á la Drboslav, neboť Vám by bylo také už zapotřebí Drboslava. Já Vás za drby slavit nebudu. Váš
M i l o s l a v N o v o t n ý , bibliotekář Musea království českého. Milý pane Bohumile Malino Ptáčku, považuji Vás přece za básníka, proto Vám to říkám a básníkem jste proto, že jste schopen pokory. Nikdo jiný by mně nerozuměl. Vy mně porozumíte, jste přece krajan. Tuto chvíli pod prosluněnými oblaky letí tři kavky k jihu. Znáte přece tyto verše Otokara Březiny: Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího, zpívaná v opojení mystického vína a jako úsměv na zářící tváři spícího, jímž, náhle procitlý, na sen svůj zapomíná. |
Tetička volá: Mařeno, běž dom, necóré se
venko, maminka omírá, běž za ňó! A Mařena odpovídá: Ať mně polibí v prdel!
Mařeně je 13 let a chodí do měšťanky. Ať nikdo neodsuzuje Mařenu, protože by odsuzoval Jakuba Demla. To co řekla Mařena tetičce, neplatilo snad matce, ale tetičce. Neplatilo snad ani tetičce, ale platilo snad tatínkovi: Wie die Alten sungen, so zwitschern die Jungen. Je to na první pohled a poslech cynické, řekne-li se: Ať mne políbí v prdel! Ale je to zdravotně velmi odůvodněno - smysl jest: Dejte mně, pro Boha vás prosím, dejte mně už všichni pokoj! Mařena řekne: Ať mně políbí v prdel! Jakub Deml řekne: Nemyslím na nic jiného než na ta stehýnka až ke kořenům. Kořen, radix. To říkám už po třetí v této knize, kdežto Olga Scheinpflugová rýmuje: C y n i s m u
l y r i s m u . Víte, pane Bohumile M. Ptáčku, život je tak strašný a tak surový, že si to nedovedete ani představit. Vy kolik let. Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, |
|
| 110 |
111
|
|
|
nyní je ti složena koruna spravedlnosti: Du hast den guten Kampf gekämpft, den Lauf vollendet,
den Glauben bewahrt, im übrigen ist dir die Krone der Gerechtigkeit hinterlegt (II. Timoth.
7, 8) a místo těchto očekávaných, svatých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám
řekne: Polib mě v prdel!
Ve své lásce byl by člověk ochoten udělat i to, ale oni to nemyslili vážně, oni to myslili jen obrazně, oni při tom nemyslili vůbec na nic! Skautík z Prahy mně píše, že si u mne zapomněl Římský Misál a že bez něho nemůže být. Než jsem mu tento Misál zabalil, všiml jsem si, že je v něm jakýsi lístek. Podívám se a na tom lístku bylo napsáno: Kdo nemiluje, vždy se vymluví! Z Á P A S . Olga Scheinpflugová. Bijem se, bijem, slovem i tichem,
slzou i tmím lyrismu, ostřím vět i zubatým smíchem a krupobitím cynismu. Já mířím na srdce, ty jenom na ústa, oba už nesmíme zůstati živi, síla už slábne a bolest vyrůstá, soudcuj nám. Bože spravedlivý! |
Krev této smutné bitvy marna je,
strach z konce i výsledku mučí, neb kdo tento zápas vyhraje, ten bude o Boha chudší. A to bude ten, který řekne: N o l i m e t a n g e r e ! Ten bude o Boha chudší, viďte, paní Olgo Scheinpflugová? Četl jsem v „Moravance" (to je můj nejmilejší časopis!!), že 181etá dceruška kteréhosi stavitele, přestoupila z církve československé na víru Mohamedovu, poněvadž si brala Araba. Ponejprv prý ho spatřila teprve 14 dní před svatbou. Jak t i t o dva manželé budou spolu mluvit? Francouzština je jazyk diplomatický, vhodný pro dva lidi, kteří ještě nejsou rozloučeni od stolu, ale co s ní, dokud to ještě daleko není v o m T i s c h u n d B e t t ? Viděl jsem obrázek té slečny, hotový anděl, jak já, pohříchu si ho nepředstavuji, ona dlouho, bohudík, neofytsky bude říkati: Allah el Allah! Šťastná džamije, do níž žena vůbec nesmí! Šťastná žena, která vůbec nemusí říkati súry! Taceat mulier in ecciesia. Leon Bloy právě na toto thema napsal celou knihu o Panně Marii. Quid mihi et tibi, mulier? Co já mám společného s tebou, ženo? Tak oslovuje Kristus svou Matku. Bylo to ovšem při svatbě. Svatý Pavel praví: Turpe est enim mulieri loqui in ecciesia (I. Koř. 14, 35). Co tedy |
|
| 112 |
113
|
|
|
k čertu, pane Otradovče, pořád chtěla ta Kordačova sestra na tom Ciriacim? Kordač si do pense
táhl 2 miliony Kč. Jo, jo, kdyby byl večeříval jako Jakub Deml, byl by měl taky hovno, ale on
pan arcibiskup Kordač tuze a tuze moc se postil!
Já to nevyhraju, 20. srpna už mně bylo 56 let a z celé české poesie, nevyjímaje ani Otokara Březinu a jeho Společnost, těší mne jenom verše Olgy Scheinpflugové. Ku podivu, právě a jen skrze ně, jako skrze říjnovou píseň špačků, k úžasu svému poznávám, že žena může a je schopna trpěti zrovna tak jako muž, ba ještě mnohem hůř: docela jako kněz! Schein je zdání a Pflug je pluh. Žádný pluh nevyrývá brázdy jen na oko. Je to zatraceně těžké a právě včera řekl mně syn mého bratránka, Rousů Jeník z Hulíce, že je rád, že „už te podzimní mlhe nastanó", protože prý v tom parnu dobytek hrozně zkusí: člověk i kůň se potí a mouchy dorážejí. Paní Olgo Scheinpflugová, snad jsem nebo snad jsem chtěl být také básníkem, Bůh ví, neznám Vás, nikdy nic jsem o Vás neslyšel, nevím ani, jste-li vdaná, či svobodná, či rozvedená, ale Vaše verše v „Lidovkách" vždycky vyhledávám a nebýti těchto Vašich veršů, věřte mi upřímně, nevzal bych té tahací harmoniky Arrrrrne Nováka vůbec do svých posvěcených rukou. Dokud byla Pavla Kytlicová na světě (ó proč, proč Vy, proč Vy jste ji nepoznala, paní |
Olgo Scheinpflugová! Vy jste mi tím, nevědouc, připravila tolik a tak nesnesitelných bolestí!) -
dokud ještě byla Pavla Kytlicová na světě, chodil jsem ještě na ryby - ale 2 roky před její smrtí
už jsem nechodil na ryby, poněvadž jsem viděl, že už nebude dlouho na světě tato moje milenka,
která mne tolik milovala, že jí nestačilo býti mojí sestrou, proto si od Boha vyprosila, že ve
4 letech svého pozemského života, neporušivši panenství, stala se mojí matkou -
Paní Olgo Scheinpflugová, či slečno Olgo Scheinpflugová - je to nesnesitelné a Vy to můžete vědět, zdá se mi, že jako já trpíte pod psa a jestliže existuje apoštolský příkaz: Taceat mulier in ecclesia, snad je to jen proto, že kněz hodný toho jména je docela bezbranný a docela bez ochrany, když upadl do rukou ženy, která není schopna porozumět a pochopit, co to jest: schválně a rád býti poražen. Paní Olgo Scheinpflugová: vítězstvím, které nám není dáno, z celé duše pohrdáme. Zapomněl jsem to doříci o svém rybaření. Na řece Oslavě před několika lety (Bože, jak je to dávno!) chytal jsem ryby a jak tak stojím u řeky se svou blbou udičkou, jde po druhém břehu („po kamensky straně") nad Černou lavkou (znáte ji snad z mé „Miriam") člověk pán a volá na mne: Důstojný Pane, měl jste si vzít rukavičky! Neznal jsem toho pána, i ptám se vážně: Jak to myslíte? a on mi odpovídá: Protože |
|
| 114 |
115
|
|
|
beztoho chytnete hovno, tak abyste se nezamazal!
[ Já se držím Ctihodného Ventury de Raulica proti Františku Sušilovi. Já nejsem Sušil. Něco jsem tušil. Když Kristus řekl Magdaléně: N o l i m e t a n g e r e , ona tomu jistě dobře porozuměla a řekla si: Pravda, já myslela jen na svou čest. a na svou matku a na svého syna. Také na svého otce. Jsem bohatá a urozená a za 1900 let budou mně říkat: paní kněžno. Osm párů stepilých zeber vezlo mne do domu rozkoše, jenom tomu muži z Nazareta jsem neimponovala. Právě toho musím dostati a nebude-li do týdne sdílet mé vonné lože, ať jsem prokletá! ] A do týdne líbá nohy Jeho a smáčí je slzami a svými vlasy je vytírá a maže je alabastrovou mastí a Pán ji za to chválí a všechny hříchy jí odpouští, „neboť milovala mnoho". A po svém Zmrtvýchvstání, když mu prokazuje tutéž službu, líbajíc nohy Jeho a objímajíc je, říká jí: N o l i m e t a n g e r e ! Jak to souhlasí? On jí chtěl říci: Dokud jsem byl člověkem, mělas nejen právo, nýbrž i povinnost, líbati nohy mé, milovati nohy mé, smáčeti slzami nohy mé, svými vlasy vytírati nohy mé - - - Nohy, nohy, to je to poslední! Nohy, nohy? To je to, po čem se chodí. To je to, co kráčí v prachu ulice, co se zapatlává, co se špiní: to je |
především Jakub Deml, který tak rád se špiní, poněvadž tak rád chodí a tak rychle, že málokdo
mu stačí i z té Jeunesse dorée, jež má srdce stařecké. Sed lingua mea calamus scribae velociter
scribentís (PS. 44, 2). My už dávno nejsme tam, kde nás chytají! Dráha Jupitera kolem
slunce zahrnuje 12 zemských roků. My už dávno nemilujeme tam, kde nás ještě milují.
A světlo jisté hvězdy, kterou nechci jmenovati, poněvadž neznám jejího jména, aby doletělo až
k nám, potřebuje k tomu plných 13 let. a co horšího: My ještě milujem, kde už ani nevěříme,
ani nemůžeme doufati!
Bijem se, bijem, slovem i tichem,
|
|
| 116 |
117
|
|
|
který přece nechce míti otroků a podle katolické morálky za všechno krveprolití a zlo každé
revoluce je zodpověden jen ten první člověk, původce revoluce. a když ten člověk je náhodou
šílený, nemůže toto šílenství, jako láska, býti přímo darem Božím? a věříte, že i před Bohem
může býti ospravedlněn muž, který zastřelí ženu? Když ona ho poníží, operujíc proti němu
s jeho zpovědí, tudíž s nejsvětějším: nepřeje si její smrti dárce jejího šílenství?
Oloupiti mrtvého považuje se v lidské společnosti za sprostý hyenismus. Mrtvý se nemůže bránit, tak jako se nemůže bránit zpovědník. Takovou potupu přímo a osobně mstí Bůh. Je to strašné, musíme-li zavraždit ženu, kterou milujem. T. G. Masaryk, já řku, je veliký psycholog. Víte, co řekl? Toto: Žena moudrá může milovati více nežli žena hloupá, ale žena hloupá umí milovati lépe. Jiří Wolker a Jaroslav Durych mají pravdu: Světice a Šlechtičny možno dnes najíti jen mezi švadlenami, továrními dělnicemi a služkami. J A K U B D E M L V P R A Z E Moravští krajané si pozvali katolického básníka Jakuba Demla, aby jim promluvil o svém životě a díle. My, kteří známe básníka z jeho Šlépějí a z jeho polemické knihy vzpomínek na Otokara |
Březinu, jsme byli zvědavi, neznajíce ho, na jeho pohovor. Staří i mladí se přišli podívat do městské knihovny a přes strašné vedro v sále jistě nelitovali. Jsme zvyklí na akademické řečníky, mluvící k thematu - toho je moravský básník a kněz dalek. O čem všem on jen mluví! Přečte dopis čtenáře, jenž chce od něho všelijaká vysvětlení, mezi jiným také vysvětlení, proč je on, Deml, ač kněz, tak zlý, vyloží, jak z něho nakladatel nutil rukopis knihy o Březinovi, jež mu přinesla tolik nepříjemností, s hořkostí poznamená, proč ho jen nutil Březina do Kola moravských spisovatelů, posteskne si na státní ceny. Tichý, vroucí hlas, zvyklý kázat i zpovídat (a hlavně zpovídat se) se mísí s ironickými tóny a zase se mění v sousedské téměř vyprávění o babičce a dědečkovi. O tom dědečkovi řekl Deml vskutku nejkrásnější věci. Ale také o Březinovi, jak se za ním jako student vypravil a neměl na večeři - a o moři, o Dalmácii, kde psal německé verše. Na těch si zvlášť zakládal, uváděje, že je sám z německých předků. Chvílemi stoupá hlas mystického básníka a polemika v jednom k prorockým výšinám, aby zase sklesl a radoval se z dětských vzpomínek. Cítíte, jak něco vadí tomuto básníkovi, aby se uklidnil, jak je stále ve střehu, jak dokonce i podezřívá svět - potvrzuje se vám lidsky, co jste četli v jeho spisech. Člověk zřejmě čistý a zase podezřívavý, směřující do samoty s Bohem a zase zapředený | |
| 118 |
119
|
|
|
do lidských, přelidských starostí o sebe, svůj osud, své dílo...
Tento referát do „ Č e s k é h o S l o v a " (18. IV. 1934) napsal ovšem básník Josef Hora, týž přece, kterého jsem docela nic nešetřil ve svém „Svědectví o Otokaru Březinovi". Tento člověk musel uvidět Smrt. Jak hořká a jak sprostá (gemein) je smrt, jak ničemná (niederträchtig)! Kdyby se dala osladit nějakou vraždou! Svini zabiješ, ďábla nezabiješ - to je to strašné, básníku Josefe Horo. Kdosi mně poslal tento novinářský výstřižek, patrně z brněnské agrární S v o b o d y : N e o b v y k l ý v ý p a d k a t o l i c k é h o t i s k u p r o t i k a t o l i c k é m u d u c h o v e n s t v u . Novoroční číslo brněnského „Zvonu" (list lidové strany) přineslo zajímavý článek. Píše tam Jaroslav Hloužek k padesátinám zasloužilého kněze-spisovatele Emanuela Masáka. A v tomto článku jsou tyto perly: „Nová doba si vyžaduje nových ideálů. Jak nyní tím více bolí tupá, zpohodlnělá každodennost moravského kněžstva. Jak nyní tím více bolí nechápavost představených k mladým kněžím! Jakub Deml je dán do pense. Posmívají se Floriánovi, denuncují jej i jeho vydavatelské dílo. A jaká je na všech stranách hlupota, omezenost a jen a jen farářská břicha". Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, |
který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev. Ještě mu to měli za zlé,
i polekal jsem se, že ho budou bít, proto jsem řekl soucitně: „Prosím Vás, on má žízeň!"
Ježíši Kriste, smiluj se nad mou smrtí, je tak hrozná, že bych to byl nikdy netušil! A včera v noci se mi zdálo, že po jakémsi rumišti vstupuji do staré, opuštěné věže a z té věže ozývá se hlas žebráka, jenž mne nemohl ještě vidět, a hlasitě žebral a slyšel mne přicházet, volal: „ M o d l í m s e t a k e z a T a s o v a k e ! " Měl jsem ve svrchníku několik niklových dvacetihalířů, i chystal jsem se, že mu je dám. Ale v té věži ve tmě uviděl jsem místo, odkud se ozýval ten hlas, ale žebráka jsem neviděl. Bylo tam na zemi jen cosi černého, připláclého, tedy více než stín a mnohém méně než člověk, bylo to jen jako černá skvrna a byl v tom pohyb, ale hlasu už jsem neslyšel, obešla mne hrůza a poněvadž se mně ruce chvěly, nemohl jsem z kapsy kalhot vyndat nějakou tu korunu, neboť jsem si uvědomil, že tento žebrák, který se modlí i za Tasováky, musí dostati více než ony nikláčky, které jsem měl v kapse svého svrchníku. Ale poněvadž se mně ruce chvěly, nepodařilo se mi vyndati ani ty nikláčky a byl bych to rád onomu žebrákovi vysvětlil, aby byl trpěliv, že mu dám všecky své peníze, jen co se přestanu chvět, ale hrůzou zadrhlo se mi i hrdlo a já vůbec nemohl ze sebe vypravit slova. A před |
|
| 120 |
121
|
|
|
tím černým, připláclým, živým, modlícím se Stínem po levici přede mnou byl starý náhrobní
kámen a na něm docela žádný nápis, jen hodně odřený jakýsi erb.
V prosinci minulého roku, když jsem byl v Dubrovníku, „Národní Listy" přinesly referát o knize „Listy Otokara Březiny Anně Pammrové". O vydání této knihy z vůle Boží jsem se postaral já, ale referent „Národních Listů" z a m l č e l jak adresu vydavatelky Anny Pammrové, tak i adresu tasovské expedice, aby nikdo se nedověděl, kde se možno o knihu přihlásit a svůj poťouchlý referát zakončil touto poťouchlou větou: „Škoda, že tato kniha nevyšla tam, kde se na ni toužebně čeká a kde by byla s pietou přijata!" Toto sprosté darebáctví zaslouženě jsem ocenil v XX. Šlépějích, reagoval na to nikoli veřejně, nýbrž urážlivým soukromým dopisem Dr. Miloslav Novotný, bibliotékář Musea království českého. A poněvadž melior est finis orationis quam principium, dostal jsem ze dne 17. IV. takovýto výstřižek z „Národních Listů": J a k u b D e m l o s v é m ž i v o t ě a d í l e přednášel 16. t. m. v malém sále Ústřední knihovny, ale posluchačstvo bylo, jak se zdálo, málo uspokojeno: přednáška totiž po rozvleklém, ani dílo, ani život neobjasňujícím úvodě, plném privátních zážitků, omezila se povětšině na četbu vybraných ukázek ze spisů, jež |
- což je nutno loyálně doznat - dovedl Deml podat svižně a vtipně, s barvitým odstínem hlasovým.
Z úst Demlových slyšeli jsme však i řadu jeho vlastních německých veršů, doprovozených
podivným, mírně řečeno, prohlášením: „ J á n e j s e m a n i
Č e c h , a n i N ě m e c ! "
Děd Demlův byl Němec z okolí České Třebové a Deml se doznal, že - ač umí německy špatně
- přece je časem tažen k tomu, aby psal německé
verše, a to tím způsobem, že řadí k sobě fráze, nalezené ve slovníku. O svém „Svědectví"
prohlásil, že to byla kniha na objednávku, že se dvakrát rozmýšlel, má-li ji psát, ale nakonec se
dal přece jen umluvit. Podle jeho sonduje prý to kniha, která prý má horší pověst nežli kvalitu.
Pokud přednáška uvozovala jednotlivé partie ze spisů Demlových, vyzařoval z ní přesvědčivý solipsismus,
tak špatně se rýmující s křesťanskou pokorou.
Hned na to 28. dubna 1934 otisklo „VELKOMEZIŘÍČSKO", „nezávislý krajinský týdenník pokrokově-demokratický", tuto zajímavou zprávu: J a k u b D e m l o s o b ě . V polovici dubna přednášel tasovský spisovatel v sále Ústřední knihovny v Praze o svém životě a díle. V prvém oddílu přednášky mluvil ponejvíce o svých privátních zážitcích, v druhém pak velmi obratně předčítal ukázky ze svých spisů. Mimo |
|
| 122 |
123
|
|
|
jiné přednášel i některé německé básně, jež sám napsal. K velkému překvapení posluchačů
prohlásil tento bývalý sokolský vzdělavatel, že není ani Čech ani Němec. Jeho děd byl Němec
z okolí České Třebové a Deml se doznal, že - ač umí německy špatně - přece Jen časem jej to
láká, aby psal německé verše. Činí to tím způsobem, že řadí k sobě fráze, nalezené ve slovníku.
Pokud se týče známého „Svědectví o Otokaru Březinovi", prohlásil Deml, že kniha tato, která
před časem vzbudila ve veřejnosti velký odpor, byla psána na objednávku, a že se dvakrát
rozmýšlel, má-li ji napsat či ne. Podle jeho názoru je kvalita této knihy daleko lepší, než její
pošramocená pověst.
Kdosi mně řekl, že to napsal Dr. Rosendorf, ale jednak je mi to docela lhostejno a jednak Dra Rosendorfa příliš dobře znám, abych ho považoval za blbce. Naopak, jsem přesvědčen, že právě z popudu Dra Karla Rosendorfa „Velkomeziříčsko" se mně potom omlouvalo a nabídlo mi otisknout opravu. REDAKCI „VELKOMEZIŘÍČSKA" Referát o mé pražské přednášce, který jste upravili podle „Národních Listů" a ve „Velkomeziříčsku" uveřejnili, vskutku neodpovídá pravdě. Že bych své německé verše dělal z frází vyhledávaných ve slovníku, jak tomu věřil ten |
Vídeňák, uvedl jsem jen na doklad lidské prostoduchosti a že to moji posluchači také správně
pochopili, patrno z toho, že se se mnou dali při tom do smíchu, celý sál se smál. Rovněž moje
slova, že nevím, jsem-li Čech či Němec, přijali moji posluchači správně jako humor a že mám
až i na takovýto humor právo, dokazuje už i ta okolnost, že jste byli nuceni vyžádati si ode mne
toto vysvětlení. Rainer Maria Rilke psal i verše francouzské a nikomu nenapadlo vyloučiti jej
z německého národa nebo parnasu. Já sám mohu o sobě říci cokoliv, ale moje životní dílo
nedovoluje, aby o něm mluvil kdokoliv, byť by nějakým privátním vchodem měl přístup i do
„Národních Listů". Po ovoci poznáte je. a tu „seriósnost" Národních Listů, milí krajané,
můžete poznati z toho, že z řad mých posluchačů ihned dostaly opravu (psal ji muž konfese
českobratrské) a ony ji prostě - ignorovaly...
V Tasově 16. V. 1934 Jakub Deml
Ta, kterou jsem tajně miloval, totiž redakce „Velkomeziříčska", mně řekla: J s e m h á d a n k a ! Na to jsem si do denníku poznamenal: D a s R ä t s e l ist weltlich; mehr: gemein! Mehr: gottlos! Mindestens eine Spielerei, ein Kind der Langweile, Ratlosigkeit, eine Oberflächlichkeit, Leichtsinn, Dagegen das G e h e i m n i s : |
|
| 124 |
125
|
|
|
etwas Heiliges, mit Gott Verbundenes, Ewiges, Frommes... Das Rätsel schwätzt, ironisiert,
macht dumme Witze. Das Geheimnis schweigt.
Když jsem 19. V. 1934 jel z Pardubic do Brna, vezl jsem jakýsi obraz a nemaje jiného papíru, na obal toho obrazu (už vím, byly to fotografie) poznamenal jsem si toto: DER DICHTER Ich versäume nichts, was mir schaden könnte.Der Vater der Nichtdichter sprach: Festina lente! Jeli se mnou tři mladí lidé, o kterých jsem vlastně nevěděl, a ten jeden povídá druhému: „Du, was ist das Festina lente?" Musel jsem se usmát a vykládám, co to znamená po německu. Jejich společnice, také studentka, přichází mně na pomoc: Ja, im Deutschen haben wir ein Sprichwort: Eile mit Weile! [ Říká-li T. G. Masaryk, že hloupé ženy milují l é p e než ty moudré, říká tím vlastně jen to, že m i l u j í , docela podle Apoštola: „Kdo nemiluje, nezná Boha, neboť Bůh jest láska" (Jan 4, 8). a kdybych ] jazyky lidskými mluvil i andělskými, a neměl bych lásky, byl bych jako měď zvučící a zvonec znějící (I. Kor. 13-1). |
Presidentu České Akademie P h D r .
J o s e f u B o h u s l a v u
F o e r s t r o v i .
Vaše „Tři projevy", Mistře, přečetl jsem včera cestou z Brna. Loňského roku byl jsem tak šťasten, že první z těchto Projevů slyšel jsem z Vašich vlastních úst, bylo to mnohem krásnější, byla to improvisace tvůrčí hodiny, živé slovo to bylo: hlas mluvil k slovu, slovo rostlo z krve, bylo to „patření tváří v tvář" a celý ten sál naplněný studenty tajemně svítil jako při Poslední Večeři a mé srdce slyšelo tehdy, co je mi ze všeho nejvyšším důkazem existence Boží: HROMY SMÍCHU - Lidé zasmušilí nevědí nic o Bohu a o kráse lidského těla a o pohledu květin a o slávě smrti a o daru pláče - a Vy můj drahý Příteli, byl jste tehdy tak veselý a Vaše srdce jiskřilo a když jste mne coram publico upozorňoval, že mi odjede vlak, přijal jsem to jako vyznání lásky a Bůh věděl, jak strašně ho potřebuji, byl to dar Boží a já viděl jeho světlo a já cítil jeho tíhu, neboť dává-li něco Bůh, je to teprve tu chvíli, kdy sám president Akademie nemůže dát už docela nic.Drahý bratře a příteli. Vy ovšem nemůžete věděti, že Vám píšu tyto řádky v pláči, neboť i utrpení, jako země egyptská, má své doby |
|
| 126 |
127
|
|
|
dešťů. Nemine dne, abych nebyl pod psa ponížen - což by nebylo tak zlé, ba mohlo by to
člověka i vzdělávat, očisťovat a povznášet, ale pujdou-li hodiny, kdy člověka zradí a zapře
i to, čemu obětoval a zaslíbil všechnu svou krev, každou myšlenku a nejtajnější naději,
a sám Bůh se člověka nezastane a spustí všechny pedály a rejstříky
s m í c h u ? -
Jste hned v prvním kruhu těch, které mi Bůh poslal pro mou útěchu, máme jednu víru a vlastně i jedno povolání a hle, nemůžete mi pomoci - leč byste pomohl sám sobě, anebo Ukřižovanému. Visuri! V Tasově 3. VI. 1934 Jakub Deml
Jednu chvíli mně řekla umírající Zezulka: „A když se zavrou dveře, tolik světel na zemi!" Také dveře našeho života se zavrou a my už těch světel neuvidíme. V Brně a v Kroměříži je prý ulice Jakuba Demla. Ani bych nevěřil, že jsem Moravan. Ve Velkém Meziříčí u klihárny Žida Buchsbauma, kde je nejvíc smradu, bude po mé smrti zásluhou Turistického Obzoru čestná „Cesta Jakuba Demla". Ale my už té cesty neuvidíme, ani Vy, ani já, drahý pane Bohumile Ptáčku! My do Zaslíbené Země nepřijdem; ani Vy, ani já, |
drahý pane B. M. P. Mojžíš ji alespoň uviděl, třebas do ní nevkročil, ale My jí ani neuvidíme.
A když se zavrou dveře, tolik světel na zemi. Ježíš měl Své lásky: Miláčka Jana („ten učedník, jehož miloval Ježíš"), Maří Magdalénu, Martu, Lazara - a Petra se ptá: Miluješ mne více nežli tito? Je podivno, že Ježíš nemiloval všechny lidi stejně. Mně to není podivno, ale podivné je, že ode mne se to žádá. Od Boha se to nežádá a od Jakuba Demla se to žádá. Bůh ve své moudrosti toho není schopen, aby miloval všecky lidi stejně a ode mne se to žádá. Dnes v noci se mi zdálo, že honím zvíře, které bylo z počátku jako had, ale potom mělo 4 nohy a podobalo se lasici, jenže bylo delší a mělo barvu bedly a jeho srst svým zbarvením velmi připomínala šupinatost této houby. Házel jsem po tomto zvířeti, co mi přišlo pod ruku a bylo by uniklo živé, jenže na štěstí vrátilo se zase proti mně a já je praštil a ono bylo omráčeno a já honem mu uřízl hlavičku. Byl při tom pan řídící Bartůněk, který nedávno zemřel, a ještě jeden pán a tento druhý pán vykrojil z toho zvířátka brzlík a tak syrový ho jedl a pan řídící Bartůněk řekl, že je to veliká lahůdka a vyžádal si od toho druhého pána také kousek a ten pán mu jej podával na svém ukazováčku a bylo to jako |
|
| 128 |
129
|
|
|
poloprůhledný sopel. Já se otřásl hnusem a odvrátil jsem oči.
Za 10 minut je půlnoc, bojím se jít na lože. Života se ani tak nebojím, ale snů se strašně bojím. Vždyť mne umučí! Zezulku pochovali tuto sobotu. Umírala plné 4 hodiny. Byl jsem při tom. Pomáhal jsem jí umřít. Už nemluvila, ale byla a zůstala až do konce při plném vědomí. Ona se vlastně zadusila, tak jako Pavla Kytlicová: jako holoubátko. Obličej její měnil podobu, až mne to překvapovalo. Uviděl jsem na něm střídavě podoby jejího otce, její matky a všech jejích sourozenců. A bylo mi dopřáno viděti její oči a ústa, když se loučila se svým mužem a se svými dětmi. Nikdy před tím neviděl jsem ji tak krásnou, neboť v jejím pohledu soustředila se jako v ohnisku všecka bolest a všecka láska: tak jako slunce, nežli docela zapadne, ještě vyšlehne všemi svými paprsky. a její ústa, ačkoli už neschopná slova, co všechno říkala! Ten den před sv. Václavem, ve čtvrtek zemřela, o 4. hodinách odpoledne a v sobotu jsme ji pochovali. Byl vroucí, slunný den, nad hrobem Pavly Kytlicové ve vrcholku modřínu špačkové tloukli činelly svých křídel a zajíkajíce se štěstím, zpívali. Ale v neděli ráno, když jsem se vracel se hřbitova a všecko bylo na ranní v kostele, jdu prázdnoprázdnou ulicí, jdu podle domu, z něhož |
před 24 hodinami byli vynesli zesnulou Marii Zezulovou. a ze vrat toho domu vyšel hnědý
pes, já čekal, že se na mne rozštěká jako dosud vždy a že mne bude chtít kousnout jako dosud
vždy, ale pes neštěká, pes na mne nedoráží, pes se na mne jen tázavě dívá a pes jde za mnou. Já
jdu domů a pes jde pořád za mnou. Před potokem se obrátím a povídám mu: Bročku, je
mi tě líto, ale se mnou to nebudeš mít lepší. Zapamatuji si tvou dnešní lásku a důvěru;
konečně tedy sám vidíš a naznáváš, že jsem nebyl zbytečnou osobou ve Vašem domě a že vlastně
jenom jediný já mohl bych Ti něco říci o smrti - ale to, že za žádným jiným nejdeš v této věci
nežli za mnou, je nejsmutnější svědectví, jaké mně kdo může dát. Teprve dnes vidím, že i Ty
jsi krásný a že Tvá duše trpí - Ty máš aspoň mne, ale já trpím neskonale víc než Ty a nemám
vůbec nikoho.
Brok porozuměl a vrátil se. |
|
| 130 |
131
|
|
JAKUB DEML
aktualityukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie
o těchto stránkách
odkazy
kontakt
Další autoři
- Bedřich Bridel
- Jaroslav Durych
- Ladislav Jehlička
- J. H. Krchovský
- Jindřich Matiegka
- Jiří Olič
- Jan Opolský
- Petr Placák
- F. X. Šalda
- Rabindranath Thákur