| Kolik životů, tolik cest.
Já vyšel za svítání, kdy slunce svou ještě chrání blahozvěst. A potkal jsem Vás.
Z rosného démantu paprsků trs?
(1916)
|
| Mohlo by se zdáti, že vidím, neboť celkem chodím jako lidé ostatní,
jenom více pohoršení dělám, protože skutečně nevidím, a každý, do koho drcnu, si myslí, že mně na tom záleží, ale tento směr mé cesty dán byl zákonem mé tíže, ne však zákonem mé osoby, která slepá jest, takže v přítomnosti dětí, ba i dospělých často stává se, že mluvím věci, které k smíchu jsou a na kterých má duše nelpí nikterak, neboť čidla zrakového nemaje, jdu ještě tam, kde už nikdo nestojí, ba, Bože můj, tam srdce otvírám, kde zcela prázdno jest! Nic jiného mi nezbývá, poněvadž skutečně nevidím, jen stromy ohmatávám a dobrých lidí se ptám, zdali potkali člověka, jenž nebyl z této krajiny, neboť se bojím říkati, že to nebyl muž – a zdali se neptal na mne…! Bláznovství učiněné, neboť ten, kdo umřel, neptá se již na nic! Ale tak chodím světem, s dětmi rozmlouvám a se psy přáteli, po hřbetě je hladím, učím je modlit se, docela nadarmo, ptákům závidím, namlouvaje si, že jsou zakleti a že v nich poznávám, co jsem miloval, Bože, Bože můj!
(12. I. 1928)
|
| Jindy kterákoli věc
žila, zpívala, dojala. Nakonec dojímají všecky... Možno jest spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří, hledíš – – – rozbije se džbán, klobouček někde leží pohozen: těžko je zvednouti cokoliv, svou duši zvedáš, slzy padají, vzpomínáš. Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou: stojíš, nevidíš; deset tisíc zločinů ti vytýkají: nevíš o ničem. Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, aby pohltily prázdno, za kterým už je jen Bůh. |