U konce bitva,
po boji.
Umyj si ruce již
a usedni zde v pokoji,
mrtvý zpívá,
slyš!
– – – – – – – – – – – –
Jak mi je blaze tu:
ne, žádné zle,
přáli mi zplna, hle,
krev, potupu.
Překročen život, vím,
proto ta krev a šlem,
a srozuměný se vším tím
moudrý a mrtvý jsem.
Tu leží noha má a moje hlava zde.
To božské, jediné,
vše osobní,
vše mé je odděleno ode mne.
Řečeno bylo i dáno mi jak slib,
zprvu jen v náznaku, dál bez pochyb,
že z mrtvých vstanu pak
vzdor červům, smradu, psotě psí,
teď je mi jasné jak,
chtěli jen říci: Mrtev jsi.
V té temnotě o chladu, kde mé lože,
co vše tu necítím, můj Bože!
Co vše tu vím a co nevědět tak moci!
Ó, tyto náměsíčné dny a sluncem zprahlé noci!
Kde je má ruka a co chce
pán ruky té?
Pro slepce je těžký úkol
nahmatat dveře vůkol –
všechno je zamknuté.
Na zámek dům a žádná volba,
uzamkli i sad,
kde já byl doma i my oba, –
ve sloupci úspor vedou nás a nikoli už ztrát?
Jak možno takto bídný, vyvržený být na dosah rodných vrat?
Dvě ruce jsem přece měl,
tak poslušné a věrné,
jaké bych nikdy nenašel, –
vím, byly dvě,
dlaň jak dlaň,
tak měkké, jemné, hřejivé.
To navíc mučí mě v mé muce,
to zjevení, mé ruce…
Nebyly možná ani mé
a svěřeny mi byly pouze
jak nebožtíku víno nebo chléb
či žena manželově touze. |
|
Skončila bitva, boj u konce.
Chvěju se o nohy, o ruce,
chraň mi je tady, Bože všehomíra!
Já obracím se v nebesklon –
ó srdce, ve svůj dóm,
ó duše ty má sirá!
A na nikoho ze živých
tu nemyslím, už nesmím, ano,
na to je u nás, u mrtvých, až příliš dbáno,
zde nezní ani pláč, ani smích.
A jaký smysl by v tom byl? Což ho má
tahle má píseň v podzemí? –
Což vím, zda já jsem já
a jaký člověk vůbec je, či býti má
na tomto území –
Já usínám, jdu domů zpátky,
klíčku mé smrti sladký,
buď požehnán!
O hříchu kázali, o odpuštění vin,
já všecko zapomněl a vše, co vím,
je pouze to a dost,
že v zemi ležím, kůže, kost,
a že si zpívám v tuto hluš.
Jinak jsem všeho prostý už,
i duše prost.
Mít aspoň dceru nebo syna,
byl by tu řetěz, který spíná
živé i mrtvé bez hranic,
a mně, vyděděnci odevšad,
mohlo by se přec jen zdát,
že nechybí mi nic.
Chybí mi kdeco:
chci-li něco,
vždy to dopadne,
jako bych nechtěl vůbec nic, –
strašné je toto: Kdo, kdy a kde?
Otázky pořád tytéž a zas a zas!
Kdo to má snášet? Po celý čas
lze s nimi chodit sem a tam jak v kleci lev,
jak v jařmu hovado,
věk min, co se takto ptám:
Kdy, kde a kdo?
Je to jak oceán, jak Boží říš,
je to, jak když se nekonečnem jde,
jen výška, prohlubeň a tíha, tíž,
to pouhé bytování zde –
Přátelství, láska, bolest vzápětí,
začátek, cesta za cestou a cíl:
že nesmím mít, o čem jsem nejvíc snil, –
ó blázne, ó kříži, ó srdce, ty mé prokletí!
Je zavrženo a proklato, že hledá
jen srdce sobě podobné, – a běda,
zapomenout nemůže, ač znalo odevždy:
Kde a kdo a kdy? |
