Kořeny naší řeči (1916)

     Obávám se, že na něco zapomenu. Proto píšu, a proto píšu tak, jak píšu. "Pero mé, pero písaře píšícího rychle." Často si připomínám slova Žalmu: "Quoniam non cognovi litteraturam, introibo is potentias Domini." Není pochyby, že v Bibli svatováclavské jest tento verš přeložen špatně, už i proto, že jest rozpoltěn. To mně dosvědčí Jaroslav Durych. Mám mluviti o jazyku svém, či o jazyku českém? Že jsem oprávněn takto se tázati léta Páně 1924, to mně dosvědčí Jaroslav Durych. Nikdo nám nesmí říci, že neumíme milovat. Nahou ženu vezmeme na lokty a přitiskneme ji k svému tělu jako svátost. Mluvíme hmatem. Ctíme smysly. Naše řeč je samý smysl. Neplodnost je nám nepochopitelna a jako Izraelité považujeme ji za trest Boží, neboť i my čekáme Spasitele. Nežli bychom vysvětlovali a vysvětlujíce se ospravedlňovali, raději se necháme odsoudit. Řeč naše, řeč lidská jest rozpjatá náruč ke Kříži! Mám mluviti o řeči české, nebo o řeči své? Řekněte mi, co chcete, my dovedeme všecko: Mám mluvit pravdu? Mám plakati? mám se smát? Umím mluviti o kočkách, o myších, o housenkách, vím mnoho o dobytku vepřovém, o kafkách, o rorejsích, o psech a deset let se chystáme, že řekneme také něco o motýlech lyšajích, kteří s prudkostí střely letí napravo, takže myslíte, že se již nikdy nevrátí, poněvadž setrvačnost a nějaká ta zeď rozhodnou o jejich osudu, – ale proti všemu očekávání tito motýlové zastaví se nad korunou květiny, kterou naše oči by musely teprve hledat, spustí do ní svůj neviditelný sosák – proto neviditelný, že jest příliš jemný a že oči naše obluzeny jsou zdánlivou nehybností křídel a uši naše divokým, strašlivým zvukem neviditelné rotace. Tady jest dojem hromu a blesku a ustavičné expanze a exploze. a přimyslíte-li si k takovému víru nebo obrázku milence, to jest muže a ženu, kteří se drží za ruce a celou délkou těla sebe se dotýkají – abych nezapomněl: a v očích mají slunce a docela tichounce se usmívají, protože jsou mimo zákon a znají smysl tohoto motýlího letu a zuření, myslíce si: Bože, lítej a saj, ale k čemu to zuření? Vrrrrr, vrrrrr, vrrrrr… a oba se rozesmáli nahlas a toho motýla nazvali případně – bláznem. Vůně. Hráz je důležitá i vůně. Let, rychlost, změna směru, jistota v prostoru, šetrnost nebo účelnost v dotyku – to všechno v letu – vrrrrr, vrrrrr –, my nelítáme pro zábavu, hlupáku, my lítáme pro oči milenců, pracujeme, abychom se uživili, vrrrrr, vrrrrr, známe sladkost nektaru, zbožňujeme vůně, nádheru květných kalichů, jejich tvar a barvu – náš let je docela jistý, a proto upoutáváme oči milenců. Ubozí lidé, zemřete jako my! Naše kultura, náš český jazyk datují se od doby cyrilometodějské. Jest to směšné, poněvadž jest to banální, ale – jest to pravda. Směšné a banální proto, poněvadž se tím obchoduje. Ale my neobchodujeme, a proto můžeme říci všechno. Nebudu mluviti o svém mistru, ale mohu mluviti k Jaroslavu Durychovi. Jaroslave Durychu, vy můžete dosvědčiti pravdivost mého slova: kdo nám přinesl bibli, ten nám přinesl smysl života. Teprve biblí byl náš národ a jazyk štěpován na strom lidství! "Nechci obětí, ale milosrdenství! Kde jest láska, přestává zákon!" to jest smysl Bible. Taková jest kultura Východu. Připouští se všechno, kromě lži. Nastoluje se – tajemství. Blbec a nevěrec nikdy neporozumí letu lišajův. Oba jsou jednosměrní a přímočaří. Nikdy jim nevštípíte toho, čemu Ernest Hello říká vnitřní, skrytá logika. Hlupák a nevěrec (což jsou synonyma) nikdy neporozumějí poezii a naší řeči! Jiného nepřítele nemáme. Bůh je s námi. Pro nikoho jiného nechceme pracovati. "Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili." Naše řeč platí těm nejmenším: milujícím, trpícím a opovrženým. Všichni mluvíme česky, ale čeština jest i za našich časů dvojí: čeština pohanská a čeština křesťanská. Možná že se vyslovuji nepřesně, možná že i ta pohanská byla mnohem blíže k Bibli, a tedy k Východu a k lidství, nežli ta dnešní. Jazyk, který vylučuje tajemství, který nestrpí tajemství, který opovrhuje tajemstvím, jazyk kabaretní, třídní, klerikální, politický a novinářský, jazyk prolhaný, kšeftařský, zvědavý, všetečný, oplzlý, požitkářský, nikdy nevytvoří stylu, nikdy nepotěší člověka, nikdy nebude dědictvím národa, poněvadž nezná tajemství spravedlnosti a smrti a poněvadž mu chybí všechno, co jest přívlastkem slávy a budoucnosti. Pochybuješ-li ještě, v neprávu jsi a máš mlčeti. a říkáš-li ještě, co jiní mnohem dokonaleji řekli před tebou, jak můžeš obstáti a kterak se ospravedlníš? Naopak, každý moudrý a slušný muž o tobě řekne, že jsi ješitný anebo že se chceš živiti z hlupáků. Živ se tedy, ale v budoucnosti žíti nebudeš! Láska je cudná, a nikdy neopakuje, co řekla už jednou. Tak jako člověk nemůže umříti dvakráte, neboť ani o Lazarovi není známo, že by byl ještě mluvil po svém vzkříšení s Ježíšem Kristem. a kdo neumřel, kdo nad své síly netrpěl – co nám, co národu svému může říci? Takovému z hloubě srdce přejeme té popularity i ceny akademie, ale nestojíme o jeho rýmy!