Dřevoryty Františka Bílka ke knize Pro budoucí poutníky a poutnice
| Titul "Těch Modravých hor jsem přece změnil, a vydám tu knihu pod
jménem "Pro budoucí poutníky a poutnice", jak jsem oznámil už dřív. Proč
TENTO titul? Poněvadž v tomto titulu jest skryta smrt – kdežto v onom hořejším
titulu jest dosažena touha (Vy modravé hory!) anebo NADĚJE – kdežto když
se napíše "Pro budoucí poutníky a poutnice", jako by se řeklo: Nemohu ničeho
už čekati od tohoto světa, poněvadž jsem umřel. Anebo jako by se řeklo:
"Ó světe: plivej, kopej, smrkej, bij, pal, top, věš, střel, duš, lam, vraždi
– dílo směšné konáš, neboť já mrtev jsem."
(Deml Balcárkovi 5. 6. 1913)
|
¤ ¤ ¤
V noci z prvního na druhého dubna 1913 zjevila se mi ve snách moje zvěčnělá
Sestra a pravila: "Pokoj s tebou bratře; hle, dlaň pravice mé: polož na
ni všechnu svou hořkost, všechen svůj žal i smutek samoty své."
A já odpověděl: "Sestřičko předrahá, na to stačí, kdo ještě neumřel."
I řekla sestra: "Dej mi nésti, co tě nejvíce tíží."
A já odpověděl: "Radost."
I řekla sestra: "Té že nikdo nechce?"
A já odpověděl: "Nikdo, Sestřičko."
V tom jsem procitl – byly dvě hodiny po půlnoci – a vidím, že nemám
lože ani rozestláno a že jsem usnul u stola, složiv ruce a hlavu na tuto
knihu.
¤ ¤ ¤
"A dle světa nesuď mne, nýbrž dle srdce svého"
¤ ¤ ¤
A já budu tak smělým, že vyvrátím Váš filosofický
systém. Nuže. Kdybychom měli dostatek peněz, chybělo by nám mnoho jiných
věcí: 1. některé poznání, 2. některá radost, 3. některá kniha neb obraz,
4. mnohá věta byla by nám hádankou a mnohá kniha legendou, 5. uvarovali
bychom se mnohého bolu, jehož potřebujeme jako soli, 6. neznali bychom
ohromné ceny peněz, 7. nepřijímali bychom svých hostí ve snu, což jest
více nežli tento život, atd. atd. Šťastná jest Vaše samota, blahoslavený
Váš smutek, neb jen tak nalézá člověk sebe a tím bohatství nad bohatství.
Dala byste svůj smutek za sto tisíc zlatých? Já rovněž ne. A pak! což nemění
se každá naše drahocenná myšlenka v chléb, teplo, přístřeší a ve stříbro
i zlato? Můžeme o tom pochybovati? Jen to uvažte. Největším ze všech mých
darů, kterých se mi dostává jest má řeč, můj mateřský jazyk. Nepíšu, nemluvím,
nýbrž sním o tom, co jsem dostal; raději bych byl hudebním skladatelem,
raději bych byl malířem. Ale i můj úřad jest závidění hodným. Jsem strážcem
královských pokladů.
¤ ¤ ¤
Není třeba, aby každý rozuměl "Hradu Smrti"; ti,
kterým jest třeba takové útěchy, porozumí (a snad to bude někdo až za 100
let) – stačí zajisté, rozumí-li laskavý čtenář "Hradu života", ať jest
napsán, či nikoli. Smutek jest čímsi provizorním, radost jest čímsi provizorním:
ví Bůh, proč jsme trpěli jak zvíře, které přivázali ke kůlu a zbili a zkopali
a poplivali – a ono, němá tvář, vydávalo jen stony, nikoli slova lidská,
nikoli věty článkované, nikoli báseň, nikoli povídku, nikoli novinářskou
zprávu, nikoli společenskou řeč – nýbrž cosi tak podivného, jako knížky
Jakuba Demla…
¤ ¤ ¤
Já nevím, čím vlastně jest smutek pro lidi jiné,
ale pro mne není ničím jiným než tmavou barvou, jaké používali staří mistři
na svatých obrazech, aby tak vystoupil nějaký paprsek, na příklad z dlaně
Hospodinovy, anebo z Boku Ježíšova, anebo aby viděti bylo "Eliášovo světlo"
některé hlavy… Já nevím, čím jest smutek pro lidi jiné, ale pro mne není
ničím jiným než temným, basovým doprovodem nejvyšších sopránů. Já nevím,
čím jest smutek pro lidi jiné, ale pro mne jest I. temným hvozdem, v němž
jásá drobný zpěváček, ukrytý lidským zrakům a radující se, že neseje, ani
nežne, ani neshromažďuje do stodol; II. jezerem v tomto slzavém údolí,
avšak jezerem, které za dne zrcadlí krásu strání a vůkolních měst, a v
noci taneční rej hvězd; III. sněhem a mrazem a bouří, kterýchžto věcí potřebuje
Země, aby si oddechla a na původní svou svěžest se připravila; IV. poučením,
že tady vidíme všechno jen v zrcadle a v podobenství; V. výzvou, abychom
ani v nejvyšším štěstí nechtěli stavěti "tři stánky: tobě jeden, Mojžíšovi
jeden a Eliášovi jeden", nýbrž abychom pokorně zas sestoupili s Hory Blaha,
mlčky a v samotě a v modlitbě vyčkávajíce toho pravého Utěšitele, Ducha
pravdy: výsměchu a umučení… Tak vidíte, dobrá Paní, že to s mým smutkem
není tak zlé, ba když sám dlouho nepřichází, posílám pro něj a vyplňuji
před ním propasti a místa křivá činím rovnými, aby se mu lépe kráčelo,
mému drahému Smutku.
¤ ¤ ¤
PIETA
Zas neřestí svých slyším růsti trávu
a k pokání se hříšná duše má již hotoví:
dřív kde kdo proti mně byl v právu,
teď všeho práva skládám v rým,
hle, okovy.
*
Komu pak los méně stkvoucí
padl, aspoň pro budoucí
poutníky a poutnice
urovnávej silnice.
