Jeden všetečný člověk se mne ptal: Co teď píšete?
Tento pán má místo, počítá se mezi lidi vzdělané, jen podle toho místa,
ze všech oborů literatury čte tak trochu Lidové noviny, pokud mu totiž
stačí čas při přesnídávce mezi dvěma úředními hodinami (doma musí dělat
užitečnou práci, k níž náleží především absolutní mlčení i všech nejobyčejnějších
a k rodinnému životu nejnáležitějších myšlenek), i řekl jsem mu: Píšu píšu
patnáct… Takovou odpověď patrně neočekával, neboť jeho otázka byla vlastně
v jeho smyslu a úmyslu rozpačitou poklonou, tedy projevem úcty, také poněkud
strach, jako by se omlouval: Víš, já jsem tě tady nečekal, ale říkají ti
Mistře, něco na tom musí být, žádný titul nepřijde jen tak, i kdyby byl
jen honoris causa, každý má své povolání a tomu rozumí jen sám, můj obor
je ovšem docela jiný, hm, také mám rodinu, tedy jisté povinnosti, má žena
je velice inteligentní, teď čteme "Městečko na dlani", naše Milunka z toho
dělá domácí úlohu – hm…
A co spravils se vším rouháním, svatokrádežemi a hříchy? Nakonec složíš zbraň. Jsi tak bezmocný, že se nemůžeš zbavit ani svých předků. Jsi na řetěze jako pes. Nahrbuješ se k zemi, pomalu a nezadržitelně padáš v řece času, padáš ke dnu. Ale za všecko poděkuj Bohu, za to, žes živý přišel mezi živé, za mléko a chléb, za svou mladost a sílu, za oči, za ruce, za nohy, za slunce a všechnu krásu země, za své srdce, rybník bravný, do kterého čas od času sestupoval rozum: je to veliký dar v tomto věku, neboť kdo ze synů lidských najednou unese skutky celého života? Kdo by si troufal je znát, kdo by měl tolik ducha, aby je uspořádal a posoudil?
Ano, všechno spěje k řádu, všechno touží po řádu,
všechno se podřizuje řádu, ať je to jakýkoliv řád, všechno věří řádu, všechno
doufá v řád a všechno miluje řád. Ráz, dva, ráz dva, ráz dva… Je to lenost,
nikomu se nechce pracovat, nikomu se nechce přemýšlet. Jen ať nás usměrňují,
jen ať za nás přemýšlejí, my pracujem, my pracujem, ráz, dva, ráz dva,
ráz dva… Není neděl, není svátků; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není desatera; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není rodiny; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není národa; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není rozumu; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není srdce; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Není člověka; ráz, dva, ráz dva, ráz dva…
Zvíře, ano, zvíře jest, venite, adoremus, pojďme a klaňme se jemu!
–