mary's meals   |   jednoduché řešení hladu ve světě
kresba Jakuba Demla
literární stránka Jakuba Demla - www.deml.cz

JAKUB DEML

aktuality
ukázky
bibliografie
životopis
napsali o JD
lidé okolo JD
motiv ženy v díle JD
Moji přátelé - koláže
fotogalerie

o těchto stránkách
odkazy
kontakt

Další autoři

Archiv

Hrad smrti (1912)

Hrad smrti. 3. vyd. Brno, JOTA & ARCA JIMFA a Praha, Paseka 1992
Jakub Deml - Hrad smrti (obal)
Tuto knihu vydal svým nákladem Jakub Deml...
Jakub Deml - Hrad smrti
Jakub Deml - Hrad smrti
Příteli EV.VL.BALCÁRKOVI ŘEHOLNÍMU KANOVNÍKU

J enom ti, kdo žijí v tomto čase a pro tento čas, mohou mi zazlívati, že tajemství tohoto nálezu zapečetil jsem do své poslední vůle a že bude otevřeno až po mé smrti. Nečiním tak ze strachu před pravdou, nýbrž z lásky k utrpení, která mi jest, bezpochyby z důvodu mé národní příslušnosti, jaksi vrozena. Aby se porozumělo této větě, dlužno upozorniti Vaši laskavost na to, že Pravda přináší vždy bolest, avšak slovo utajené zůstává břemenem nerozděleným. Z textu, jejž tuto odevzdávám veřejnosti (a netoliko domácí), jisté okolnosti jsou patrny, neb aspoň pravděpodobny, na přiklad některý rok, některý den, a snad by bylo možno buď veřejným provoláním, anebo bedlivým studiem generálních map blíže určiti též místa, kde se to stalo, ale to vše pramálo znamená pro ducha, hodného tohoto jména, pro ducha totiž povzneseného, jenž jest dalek toho, aby záhady druhého světa kladl na Prokrustovo lože zdravého rozumu, poněvadž jedinou pozemskou vahou a měrou, na

které lze poodhadnouti velikost a jakost těchto zjevův, jest zdravé srdce a čisté nitro.
    Nadpis této události dal jsem sám, nazvav ji „Hradem Smrti", a prosím, aby se tomu dobře rozumělo: život sám o sobě nemá nápisův! Věcem a zjevům přírodním dává jména toliko věda, aby mohla o nich pojednávati, a kdo se obírá — což jest dnes vzácno — filosofií vědy, tomu není tajno, že mnohá jména, mnohé názvy vědecké jsou dosti nahodilé, nepřesné, anebo i nesprávné, buď proto, že jsme je zdědili, anebo konečně i proto, že nevznikly z důvodů vědeckých, nýbrž soukromě osobních, jako na příklad (vědecké pleonasmy ne neprávem vyluzují úsměv čtenářům pokročilejším, takoví nechť však uváží, jaké vzdálenosti od milovaného předmětu a tedy jaké osamělosti jest třeba, aby dobrý úsměv vypučel) botanický název hortensie, který nepochází od latinského hortus, což jest zahrada, nýbrž od jména Hortensie Barréové, která přestrojena jsouc za myslivce, na cestách

cizími zeměmi provázela Commersona. Nemáme ničeho proti tomu, aby květina nesla jméno a tedy jaksi i památku některé milé osoby, zvláště když název řeckolatinský „Hydrangea opulodes" jest ať nedím směšným konstatováním toho, co lze vždy konstatovati, to jest, že rostlina vyssává z půdy mnoho vody a že tobolka její podobá se malé nádobce a květy její květům kaliny — ale vědecké to není. Tolik o nadpisu „Hradu Smrti".
    Místo, kde jsem rukopis tento nalezl, jest blíže určeno v mém testamentě, a i tam zjevuji je toliko z lásky k vědě, a bude prozrazeno jen činitelům tohoto oboru.
    Zjevy druhého světa podrobeny jsou podobným zákonům jako zjevy světa tohoto, poněvadž v podstatě jest to jeden svět, a tato příroda, tento čas, jak už Apoštol praví, jsou zrcadlem a podobenstvím. Podtrhuji slovo první, poněvadž slovo druhé — ano, řeč mění svůj kurs jako peníze — vybavuje v nás, arci nesprávně, představu o něčem

neskutečném. Jedině po tomto vysvětlení porozumí se dalšímu.
    Rukopis „Hradu Smrti" nalezl jsem 7. května tohoto roku. Den a čas byl takový — kdybych řekl, jaký miluji, bojím se, že by to bylo nepřesné, poněvadž nálada člověkova nezávisí jen od toho, co člověk zná, nýbrž neméně i od toho, co ho potká. Bylo po první jarní bouři, přišla kolem páté hodiny odpolední. Nevyjasnilo se, ale vzduch byl poochlazen, a světlo, které zmizelo na nebi i se svým žárem, vyzařovalo ze země, a měli jste pocit, že jste v koupeli. Byl jsem úplně sám. Řekne-li se přítel, anebo bratr, anebo sestra, nemysleme, že se tím míní vždy nějaká ochrana, anebo svědectví. Okamžiky, které v čase a prostoru jsou vyhrazeny slávě, anebo hrůze, jsou chvílemi naprosté isolace.
    Konečně byl jsem ve své pracovně. Byla již noc. Otevřel jsem si okno. Bouře dávno odešla, pršel drobný déšť a bylo bezvětří. Tyto dešťové nitě, kmitající jemným, ale neustálým rythmem za noci

májové mezi nebem a zemí před mým oknem, jakoby byly napjaty v rámu a jakoby se chvěly v neviditelných rukách, anebo jakoby někdo postavil náš dům na pravou vzdálenost od velikého hudebního nástroje Přírody, šumícího důvěrnou písní — neodolav, pohlédl jsem do této tiché noci, a pravila duše má: To nejsou mraky, jaké bývaly: černé, tvrdé, nelítostné; ale táhnou nad zemí jako andělé za noci blahoslavených, jak v prsou pod rukama složenýma tichý smích, a jako poselství dálek přeradostné. Hlasy a posunky, sražené bouří v lůno země, stoupají v poupata pod záštitou kůry, a došedše cíle, vydechují svou touhu skrytou, na prsou noci májové . . .  Illuse, že všechen život fysický i duchovní zrostlinatěl, aby mohl přijati požehnání této nebeské rosy, byla tak mocná, že se mi chtělo vyjíti ven, abych se mohl dívati, kam oblaka jdou, a abych zachytil několik krůpěji s hůry na svou dlaň.
    Čekala mne však důležitá práce: prozkoumati

nalezený rukopis „Hradu Smrti". i zavřel jsem okno a dal se do díla. a tu jsem konstatoval:
    1. chybí paginace;
    2. rukopis jest na některých místech vlivem povětrnosti nečitelný;
    3. náboženství a národnost pisatelovu nelze přesně stanoviti;
    4. pisatel jest mrtev.
    Některé, bud záhadné, anebo příliš hrozné podrobnosti tohoto nálezu unavily mne tak, že jsem se rozhodl, pokračovati v tomto studiu až druhý den. Shasnuv tedy lampu, odebral jsem se na lože.
    Nevím, kdy jsem usnul, anebo jak dlouho jsem spal, poněvadž nemám v obyčeji dívati se před spaním na hodiny, dobře věda, že představa určitého času překáži duchovnímu i tělesnému rozvoji.
    Procitl jsem pod zvláštním dojmem. Povrchem svého těla (ač jsem měl přikrývku) uznamenal jsem, že se ke mně někdo blíži. Ale poněvadž nebylo slyšeti krokův, obešla mne hrůza, a teprve po chvíli

Hrad Smrti - obrázek str. 15

pootevřel jsem oči. Z kouta, kde mám svůj šatník, blížila se ke mně temná postava. Ale nikoli plastická, nýbrž jako stín, který však pro to není méně hrozným a mocným. Hlavu jsem dobře rozeznával, i trup, ale ruce, ačkoli rozpřažené, byly jen z polovice tak dlouhé jako paže lidské, a nohou jsem vůbec neviděl, jednak proto, že při zemi bylo úplně tma, a potom i proto, že mám lože vyvýšené. Zjev ten byl tak příšerný, že jsem strnul hrůzou, ale přece ne tolik, abych byl nesvoboden i na duchu; i uvědomil jsem si těchto dvé věcí (kterých jsem si před tím nikdy neuvědomil):
    l. že lidské tělo spočívá na osách kříže;
    2. že zavříti oči za jistých okolností je urychlením a dovršením ať fysické, ať morální zkázy!
    Ale když už děs a úzkost moje se vyvrcholily, když už nepojmenovatelný ten zjev „stál" těsně u mého lože a vztahoval na mne (stále němý!) své komolé paže: zavřel jsem oči a vykřikl, ale tak, že obé stalo se současně, jak pochopíte z toho, co

jsem pravil sub 2). Do mé ložnice vkročil bratr se světlem a ptal se, co mi jest, že prý jsem křičel. Upokojil jsem ho, řka, že se mi něco zdálo . . .  Bratr podotkl cosi o přepínáni nervů, narážeje tak na moje zaměstnáni, a odešel. Přál jsem si ho u sebe zadržeti, chtěl jsem ho o to poprositi, ale neučinil jsem tak z obavy, že bych mu tím napověděl, čeho neříká muž.
    Tobě, laskavý Čtenáři, a Vám, laskavá Čtenářko, poznamenávám jen tolik, že se to stalo tu noc po nalezení „Hradu Smrti". Ráno vzal jsem intenci za Duše, na které nikdo nepamatuje, neboť — tak jsem si řekl — neučiníš-li toho ty, kdo jiný porozumí síle této výzvy: Ó modlete se, přátelé za duše bez pomoci, ó modlete se v úpění za VISIONÁŘE NOCI!
    15. června 1912.

JAKUB DEML.

Hrad Smrti - O modlete se přátelé za duše bez pomoci! - obrázek str. 19

P roč je mi tento kraj tak beznadějným? říkal jsem si v duchu, jda vloni napodzim, provázen panem K., směrem od T. k M. Tehdy, snad i proto, že jsme pro ukráceni cesty (ač i z jiného důvodu) dosti mluvili, jsem si této otázky nezodpověděl. Některý smutek, ostatně, jest jakoby bez východu. Smutek některé krajiny, na přiklad, a v některé době roční anebo denní. Dnes tomu ovšem rozumím. Před jedenácti lety, rovněž napodzim, ubíral jsem se touže cestou se svým nejstarším bratrem. Tehdy ponejprv mluvil se mnou on, prvorozený našeho domu, jako se sobě rovným. Měl jsem, pravda, devět měsíců před maturitou, ale přece mne to neobyčejně překvapilo. Uvyklť jsem, aby se na mne nepohlíželo; anebo vlastně: otevříny jsou oči mé a já uviděl všechno jinak. Dnes tomu ovšem rozumím, poněvadž věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími. Čteme v životech omilostněných vyvolencův, kterak na otázku, chtějí-li zůstati již v nebi, anebo ještě trpěti v lidském těle na zemi,

odpověděli: Trpěti v lidském těle na zemi. Když jsme se blížili k místu, kde bylo se nám rozejíti, dovozoval mi bratr (ale já už tušil něco takového, neboť v naší rodině takto jeden druhému lásky neprojevoval, venkované to činí jen ve chvíli velikých neštěstí), že se musím státi knězem; uviděl jsem budoucnost našeho rodu a tedy i svoji zrovna tak neodvratně tesknou jako minulost. Jak to věděl? (Ó krystaly, i vám už někdy byla sestra osou nečekaného útvaru?) Či ji miloval stejně se mnou? Všichni jsme ji milovali, byla jakoby společnou naší památkou na nebožku matku. Ačkoli od svého pátého roku nezhojitelně nemocna, anebo právě proto, nesla svaté tajemství celého našeho rodu. [Můžeme býti šťastni jen za cenu revolty.] Ona jediná nejdokonaleji o svých bolestech mlčela, ba naprosto o nich mlčela, nikterak nechápajíc, že by se o takových věcech smělo někdy mluviti. Jedenkrát, zastihnuv ji v tichém pláči, tážu se jí, poklekaje a bera ji za malé, neobyčejně hubené ruce,

jimiž otírala slzy a zakrývala oči, cože se jí stalo. „Bila tě?" pravím, tule se k ní. Na zemi ležel chumáč plavých vlásků. „No pověz přece, bila?" — „Nic mně není," odpověděla, celou bytostí svou vynucujíc na sobě úsměv spokojenosti, a já poznal, že jsem jí způsobil svou otázkou bolest daleko větší, než byla ta, jíž jsem se „dohadoval". Jejím nejskrytějším, a nikterak nechybím, řeknu-li, jediným jejím přáním bylo, aby jí nikdo nevěnoval pozornosti. Zastyděl jsem se před ní nejen za svou otázku, nýbrž i za sebe. Dnes tomu ovšem rozumím, neboť věci záhadnější jsou mně i srozumitelnějšími: blahoslavené ruce, které její vlásky česávaly a blahoslavené chvíle, kdy ronila svoje dětské slzy, Bože můj!
    Co to jest, dovede-li dítě potlačiti křik a nedovede-li potlačiti slz? Toť lisování nebeských hroznův, toť utrpení nad utrpení, protože utrpení lásky, neboť slzy jsou posledním svědectvím zla, nepřekonatelným, a běda, i poslední, neodstranitelnou výzvou krutosti.

    Znáte píseň štěstí? Ihned obracíte zraky k nebesům na trilkujicí ptáče, na bílý obláček, v modru trůnící, a nevím nač. Já sestupuji temnem do sklepa: kdo tam jest? To není kupec, obsluhující sudy líhu a petroleje, jichž známý pach mne ovanul. Zastavuji se na kamenném schodišti. Ach, ta píseň! Jsem já ten vyvolený? Bůh jest dobrota, proto dal této dušičce hlas, aby se dovolávala pomoci. Bůh jest spravedlnost, proto třeba hlásek tento najíti. proto dlužno sestoupiti pod zemi... Na mně a na mnohých z našeho rodu vykonává se spravedlnost. Jsem já ten vyvolený? Kdo to zpívá v našeho domu základech? Nebyla to dušička očistcová, jest to moje nemocná sestra malá: rozžatou svíci majíc postavenu vedle sebe, sedí na bobečku a cosi přebírá. To by nebylo tak zlé, neboť, konečně, toto dítě od Božího rána do pozdní noci musí ustavičně něco robiti, ba proti všem lékařským a poručenským autoritám dneška odvažuji se slavně tvrditi, že právě dítě, jakkoliv nejvíce potřebuje spánku,

přece ze všech období lidského života nejméně spí, takže náhlé zastavení vzrůstu u své sestry připisuji jedině tomu, že už kolik roků nespala, a na štěstí, kdo jest malý, také málo potřebuje. — Ale jak jsem pravil, to vše není pranic podivné, za to však do dnes a po tolika letech omračuje mne pomyšlení, že sestra moje zpívala! Nikoli nahoře, ve světle slunečním, nýbrž hluboko pod zemí, v klenutém sklepě kupeckém, při světle svíce, a jsouc jista, že ji nikdo neslyší. Ani to by, konečně, nepřekvapovalo, zvláště když by si člověk odmyslil, že jest bratrem; co však vskutku ohromuje, toť okolnost, že ona, ač nikdy zpívati se neučila, a ačkoli v tomto domě od toho a toho dne, kdy byla ještě téměř nemluvnětem, vůbec se nezpívalo, a nad to ona nikdy z domu neodcházela: jakkoliv pod zemí, jakkoliv beze svědkův a jakkoliv jen jedinkrát za svého života — ona zpívala! Pravím jen jedinkrát, neb jsem jist, že od chvíle, kdy byla při tom přistižena, byť jen bratrem a byť jen mnou, více už

nezazpívala. Anebo, což jest daleko hroznější, a u dítěte, byť tak předčasně a tak hluboce zkušeného: zpívala potom častěji, předstírajíc svoji samotu. Její duše byla dojista schopna, poskytovati nám této útěchy, v niž sama sotva asi věřila. Láska jest nevyčerpatelnou ve svých vynálezech.
    Ona tedy zpívala.. Byl to hlásek kuřátka násilně osleplého, které však nechali naživě: stojí prostřed dvora samotno, jen bázní řízeno, a my lidé nemáme odvahy, života ho zbaviti, takového, ani dosti pokdy, abychom byli stále při něm, ve dne, v noci.. Byl to hlásek pramínku, vyluzovaný plaše v dutině lesního drnu na ulomené větvičce, zatím co nahoře prsa borovic koupají se v slunci. Hlásek, jediné kvítko, chudobka v prstech sirotkových. Jediné světýlko, jdoucí a prokmitávajíci kořáním noci.
    Zákon jest tvrdý, vina ještě tvrdší: já tehdy nepovstal, abych tě unesl z brlohu hrůzy, i pro zvíře dosti strašlivého, do země dobroty a krásy, z níž jsme vyhnáni, ó Sestro!

    To bylo všechno podobenstvím — pro mne. [Poznámka vydavatelova: Nevím, dlužno-li vřaditi sem, anebo jinam, útržek papíru, na němž jsem nalezl tato záhadná slova; a zrovna na stránce 33! Jaký to člověk, jsou-li znamení jeho tak jasná! Mně jest 33 let. V témž věku zemřela i moje matka! „A opakovala slova lékařova jako svá vlastní dlouholetá pozorování . ." Není-li právě on tím stromem, do něhož vchází duše má, jak psáno jest: Ve dne s tebou živa v domě, v noci duše její v stromě?" - Jak jsem pravil, věc tato jest záhadná, a to tím více, že onen citát jest z „Notantur Lumina", ale poněvadž kniha jest rozebrána a já exempláře po ruce nemám, nelze mi vyšetřiti, co pisatel asi mínil tou „stránkou 33". a jak to všechno souvisí? A co ta věta z ballady? — Konec poznámky vydavatelovy.] Ale krve jsme neprolili. Školy nás ničemu nenaučily. Byli jsme připravováni na věci docela jiné, na věci, které nám ublížiti nemohly!...
    Bratr, jak jsem pravil, prvorozený naší rodiny,

stoje se mnou na rozcestí, pravil: „Já ti věřím Jest to těžké" (a já mu přece ničeho nenamítal!—), ale považ, co bude s Helenkou . . . ." Tak mi pravil, a já přece ničeho neřekl! Toliko vím, že tu chvíli bylo mi nesmírně smutno; tím smutněji, čím méně já, v těch letech, mohl jsem všemu rozuměti. Později, arci, jsem porozuměl, neboť věci záhadnější staly se mně i srozumitelnějšími.
    Ovšem, sestra Helenka, byla-li by tak obětí, že já bych byl osamoceným obětníkem — ale bratr měl pravdu, ať si toho nevěděl! Jest třeba činiti pokání, Elso, a nejkrásnější povolání může jím býti dokonale. Uvidíš. Můj život bude paradoxem nedobrovolným, jakým byl by všude jinde: sloučím nejvyšší s nejnižším, a vždycky bude moje radost rozdvojena, a obého by nepřijali, leda Bůh a Ty, ale Bůh jest silnější než já — ne — není-li náš poměr k němu jako člověka k tahounu? Není-li kůň silnějším nás?
    Znáte tu legendu? Bylo tré bratří: Svetimír, Krunoslav

a Živan. Nevědouce, pohostili Anděla Raguila, který si vyprosil od Hospodina, aby je směl po vůli jejich odměniti. Svetimír přál si bohatství, Krunoslav cti a Živan pravil: „Kéž by milý Bůh mi ženu dal, tak v pravdě křesťanskou, že celý život zdokonalovat bych musil se, abych jí zasloužil!"
    Víte, čeho bych si žádal já? Na mou duši, ničeho . . .  .
    [Poznámka vydavatelova. Písmo posledních dvou vět bylo takové, že vznikla ve mně myšlenka, není-li tu palimpsest; a vskutku podařilo se mé trpělivosti, zvětšovacím sklem objeviti několik slov: „Č . . . ničeho . . . . . rozsochatých . . . . příliš . . . proti osudu." Mám za to, že jest to náhodný citát z neznámého autora, bez jakékoli souvislosti s textem vlastním. Z téhož důvodu nepojal jsem v kontext Rukopisu dvé stránek, jež tuto uvádím jen pro úplnost:
    „vím, že tě dokonale miluji jen tehdy, když utajuji bolest svou, podobaje se zamlženým,