kresba Jakuba Demla
ukázky kompletní díla současná tvorba bejvávalo Literární stránka

Autoři




Petr Placák: Hnusná TV NOVA

publikováno: studentský list BABYLON, 2. října 2000
    Česká mediální a politická elita si zřejmě představovala protesty "antiglobalisačních" radikálů jako jakýsi happening v českém stylu – já nic, já muzikant: v Seatlu sice byly nějaké šarvátky, ale tam se jednalo o skutečné kapitalisty, globalizátory atd., zatímco my v Čechách s tím vlastně nemáme nic společného.
    O to větší pak bylo její překvapení, že rozdělení na pány a muzikanty radikálové odmítli a své názory či postoje opět podpořili dlažebními kostkami a molotovovými koktejly, což je sice dosti efektní, ale málo "konstruktivní", jak se říká, i když mediální účel to bezesporu splní. Nebylo potom divu, že tento shovívavý postoj z vypočítavosti se – neakceptován – rázem změnil ve svůj pravý opak: v emocí nabité na jakýkoliv zdravý rozum resignující mediální vymítání ďábla, za které by se nemusel stydět zfanatisovaný íránský dav.
    "Válka", "peklo", "šlo o život", "Prahu zachvátilo násilí" atd. mohli jsme číst titulky v novinách a Pražan, který nezůstal sedět doma na zadku, ale byl v těch dnech v pražských ulicích, se nestačil divit, o čem je řeč. Jestliže za komunistů televize pořizovala záběry z demonstrací tak, aby to vypadalo, že na náměstích nikdo není a nic se neděje, tak nyní tomu bylo naopak – několik tvrdších střetů mezi demonstranty a policií sestříhala TV způsobem, že nezasvěcený člověk musel mít dojem, že se Praha skutečně stala obětí násilí, ačkoli násilnosti proběhly jen na několika desítkách metrů v jedné pražské čtvrti, zatímco za rohem už o nich nikdo nevěděl.
    Hysterie kolem protestů skutečně vyvolala ducha starého komunistického režimu jen s tím rozdílem, že tehdy bylo vše řízené shora, zatímco dnes podobnou atmosféru strachu a nenávisti produkovala postkomunistická média sama. Opět bylo možno slyšet hlasy o tom, že podobné protesty jsou české společnosti cizí a byly k nám zavlečeny z ciziny, nebo manipulující s hesly typu: "dialog ano, ale ne s výtržníky", s kterými se na veřejnost obracel komunistický režim v 80. letech – hesla, jejichž obsahová primitivnost se snoubí s brutalitou: Macek z ODS chtěl po vzoru komunistického předáka v Praze z let 1988–1989 Miroslava Štěpána do demonstrantů střílet.
    Hysterické reakce české v komunismu vyrostlé elity na demonstrace radikálů vyvrcholily v desinformační, svým pojetím i formou estebácko–komunistické selance, jakou předvedla ve svém "zpravodajství" TV NOVA. Moderátoři této nechutné televize, kteří jindy referují o neštěstích a tragických událostech s mnoha oběťmi na lidských životech takřka s pobavením, při zprávách o několika rozsahem velmi omezených pouličních bitkách, při kterých bylo v naprosté většině lehce zraněno pár lidí, nasadili tragickou masku přesně jak se děje ve státních televizích diktátorských režimů.
    NOVA mluvila o "týdnu hrůzných událostí", zpovídala plačící manželky policistů, kteří v Praze "nasazovali život", navštívila "těžce zraněného" (přeražený nos) policistu "Honzu" a hned ukázala jeho vzlykající manželku, dala slovo matkám strážců zákona z venkova, jak připravují uvítání svým "hrdinným" synům, jako kdyby se vraceli z několikaleté války atd., a to stále dokola konfrontovala s několika stejnými záběry z místa nejtěžší bitky v Nuslích: Politika či věci veřejné smíchané s tak velkou porcí falešných emocí, že člověk měl dojem, že se ocitl v Sovětském svazu doby Brežněva.
    Podobného druhu byly i zprávy o "zdemolovaném" centru Prahy, po kterém ovšem nebylo druhý den ani vidu. Od pošukaných mladých radikálů vyžívajících se v bohapustém řádění s rudými vlajkami se srpem a kladivem těžko něco rozumného očekávat. To, co však v konfrontaci s nimi předvedly české sdělovací prostředky, bylo na zvracení.